Začíná se totiž ukazovat, že škrtací opatření zakomponovaná do rozpočtu minulého se jednoznačně přičinila o podvázání růstu naší ekonomiky. Následkem toho nejenže české hospodářství v zásadě stagnuje a tempa růstu z dob vlád sociální demokracie ve výši 6-7% jsou jen vzdáleným snem, ale Česká republika je navíc smutným premiantem s vůbec nejpomalejším růstem ve středoevropském regionu. Zatímco slovenská, polská a dokonce i maďarská ekonomika nabírají na síle, ta česká jim může jen tiše závidět.
Druhou nášlapnou minou, se kterou se ministr Kalousek a jeho vláda musí potýkat, je nižší výběr daní, než se kterým pan ministr počítal ve svém rozpočtu. Je už tak trochu příznačné, že jde o téhož ministra financí, který na sklonku roku 2008 předpovídal ČR pro rok 2009 růst o téměř pět procent, i když jej v té době všichni, včetně pravicových ekonomických analytiků ujišťovali, že světová hospodářská krize už dorazila i do ČR a beze sporu se jí obloukem nevyhne. Kdo měl tehdy lepší cit pro ekonomickou realitu, se záhy potvrdilo.
Když se nedaří vybírat daně podle plánu, tak se nedávno začaly v mediálním prostoru objevovat informace jednou o možném sjednocení sazeb DPH místo na dohodnutých 17,5% tentokrát již na 19% nebo 20%, podruhé o potřebě seškrtat rozpočet
ministerstva školství o, pro ministra Kalouska snesitelných, 33 miliard v rámci
pouhých dvou let. Pro politické analytiky, ekonomy ale i obyčejný lid
však jsou takovéto vystřelené balónky jasnou zprávou: optimistické propočty ministerstva financí vedeného prvním místopředsedou TOP 09 se hroutí jako domeček z karet.
Nejsem ale politický romantik. Proto vím, že tato vláda žádné své pochybení nepřizná a bude se dál tvářit jako záchranářský tým českých veřejných financí v čele s ministrem Kalouskem coby Mitchem Buchannonem z Pobřežní hlídky.
A stejně jako v roce 1997 přijdou na řadu balíčky. Na počátku druhé dekády 21. století se již ale nebude hovořit o Klausových, ale Kalouskových, a již dnes je jasné, že svou tvrdostí se
příliš lišit nebudou. Pokud má rezortní ministr v úmyslu redukovat výdaje
státního rozpočtu pro příští rok o dalších neplánovaných 15 miliard korun a v
nadcházejícím roce o dalších 55, je to naprostá absence zpětné vazby. Vláda se
tak pasuje do role doktora, který naordinuje pacientovi nové léky, jež mu
paradoxně přitěžují. Ve snaze to změnit však nemocnému napíše dvojnásobnou
dávku. Co bude následovat, ví kromě Nečase a Kalouska snad každý.
Rád bych v této souvislosti parafrázoval jednoho britského člena parlamentu,
který řekl: „Lidé odpustí špatné rozhodnutí, ale neodpustí špatné rozhodování.“ Při vzpomínce na zavedení superhrubé mzdy a její dnešní rušení se neubráním dojmu, že nejlepším exemplářem dlouhodobě špatného, jak se dnes s oblibou říká decision makingu, je právě mistr (ministr) mystifikace.
Nechci děsit relaxující Čechy odpočívající někde na plážích v Chorvatsku (nebo jinde),
jen se bohužel obávám, že po zaslouženém oddychu nás všechny čeká krutý návrat do
české reality.
