Otázka bezdomovců přichází na mysl téměř každému zejména dnes, kdy se pod ohromnou mediální masáží a za přispění některých politických stran řešila otázka 50 syrských sirotků.
Odhaduje se, že v České republice se v současné době pohybuje přes 60 tisíc bezdomovců. Ženy, muži, mladí i staří. Příčin je mnoho. Od nezvládnutí osobní situace, alkohol, ztráta zaměstnání, drogová závislost, exekuce, nezvládnutí přechodu z vězení do běžného života atd. Bezdomovci se pohybují na okraji společnosti, žijí v improvizovaných příbytcích stlučených z prken, v polorozbořených domech, v lesích, kolem nádraží, pod mosty, atd. Stravují se různě – něco vyžebrají, něco ukradnou, něco najdou v popelnicích, něco jim dají dobrodinci apod. Většinou jsou zarostlí, špinaví, páchnoucí, přiopilí, mnozí nemocní …….
Jsou, nebo nejsou schopni resocializace? Část určitě ano. Potřebují ale vydatnou pomoc. K tomu by ale potřebovali pomoc od státu nebo od tzv. neziskovek. Z neziskovek se ale vývojem staly ziskovky, které daleko více zajímá cestování po světě a pomoc kde komu v Africe či Asii, než vlastní spoluobčané. Více je zajímá péče o nemocné trpící AIDS, ebolou nebo nilskou chřipkou kdesi v Ugandě či Nigérii, než nemocní kolem hlavního nádraží v Praze či Ostravě. Takové ziskovky jako je Člověk v tísni, Lékaři bez hranic apod., to je pořádný byznys, který nemá o finanční prostředky nouzi. A to už je pořádně přitažlivé i pro ty naše lidumily, kteří jsou všude tam, kde tečou velké peníze. Za to čtvrtstoletí, kdy tento typ byznysu vznikl, mají pořádně vyvinutý čich na peníze, a ty jim rozhodně nesmrdí.
Známé rčení „bližší košile než kabát“ jim také opravdu nic neříká. Nikoho z těch velkých „neziskově-ziskových“ zazobanců by ani nenapadlo pomoci bližnímu v nouzi. Nikoho by nenapadlo přijít třeba s projektem vybudovat pro bezdomovce bydlení s hygienickým zařízením, lékařskou péčí, holiči, teplou i studenou vodou a třeba i pravidelnou stravou. K tomu samozřejmě pomoc psychologů a třeba i psychiatrů. Také nějaká rekvalifikace a výuka by jistě našla uplatnění. To do náplně práce těchto velkých neziskovek určitě nespadá. A že by to byl opravdu chvályhodný počin jim také nepřišlo na mysl. A obrovským úspěchem by bylo, kdyby se tímto způsobem zachránilo třeba jenom 10 nebo 20 procent těch ztroskotaných lidských bytostí. Bylo by to hodno nejen státního vyznamenání, ale stoupla by i společenská prestiž těch předražených organizací, které vyžadují opravdový audit jako sůl.
Rozhodně je momentálně pro mnoho neziskovek výnosnější zapojit se do převozu nelegálních migrantů do Evropy a inkasovat peníze, ať jsou odkudkoliv. Možná by je napadla i taková pomoc státu, kdy by mohly nahradit konzulární oddělení našich ambasád v zahraničí, dostat oprávnění a legalizovat proudy migrantů přímo na africkém území a do Evropy je posílat již jako Evropany. Bůh ví, co se jim honí v hlavách.
