Zmínil jsem v úvodu inkluzi. Často dříve omílané téma, dnes již spíše mantra, pod kterou si část občanů už ani nedokáže nic konkrétního vybavit. A cože to vlastně tedy vůbec je ta inkluze, proti které nejen naše hnutí brojí?

Podívejme se nejprve na její definici

„Inkluzivní vzdělávání nebo inkluze je praxe zařazování všech dětí do běžné školy (do tzv. hlavního vzdělávacího proudu), která je na to patřičně připravena. V inkluzivní škole se neoddělují děti se speciálními vzdělávacími potřebami od dětí bez nich. V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, nadané, děti cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti. Pedagog se všem dětem věnuje rovnocenně, nikomu více ani méně. Heterogenní složení kolektivu, kde se každý jedinec stává objektem individualizovaného přístupu, považuje inkluzivní přístup za přínos pro všechny žáky.“

Bohužel realita už tak vznešená není, nebo rozhodně ne důsledky inkluze. Představte si třídu s 20 žáky, v níž máte v rámci inkluze přiřazeny 3 děti. Jednoho uprchlíka z Ukrajiny, jedno dítě z Mongolska a jednoho Čecha, který trpí poruchou soustředění a každou věc potřebuje několikrát vysvětlit. Pedagog (který je také jenom člověk) se musí věnovat všem stejně a rovnocenně, ale než malému Čechovi vše třikrát zopakuje a dostatečně vysvětlí, tak jiné děti už mají zadané cvičení hotové a čekají (rozuměj nudí se). Jenže učitel či učitelka ještě musí k malému Ukrajinci, který sotva rozumí česky mluvenému slovu, natož aby něco napsal, a následně ještě za malým Mongolem. 

To není nic rasistického. Pro cizí žáky je určitě přínosem, že rychleji „zapadnou“ a rychleji si osvojí jazyk většinové společnosti a možná i její zvyky. Nevzniká tak paralelní společnost (možná?). Navíc, pro výše popsané případy mají přece kantoři přiřazené speciální pedagogy (asistenty), takže nakonec ve třídě sedí další „paní učitelka“, která dělá tlumočnici a „vysvětlovače zadání“.

No a jaké tedy máme ty negativní dopady? 

Kdo touto inkluzí trpí nejvíce, jsou děti většinové společnosti, které se v rámci osnov mají za daný rok někam dostat, ale díky neustálému zdržování kvůli překladům a nadměrnému vysvětlování, se látky probere méně, takže děti dostanou více úkolů domů, nebo neproberou látku dostatečně do hloubky. To je z mého pohledu docela závažným problémem, pokud děti mají na získaných znalostech úspěšně stavět na dalších stupních vzdělávání až do odchodu do pracovního života. Vzpomeňme si sami na sebe, jak se nám těžce žilo na střední nebo vysoké škole, když jsme narazili podrobněji na téma, které jsme na základní škole nezvládli, protože jsme zrovna chyběli.

Inkluzí ale trpí také kantor. Ten si moc dobře uvědomuje, kolik času dennodenně ztrácí, a je neustále ve stresu. Zároveň si velmi dobře uvědomuje, že okrádá ostatní děti o čas, který by jim měl věnovat, ale prostě kapacitně už nemá kdy. Druhá věc je, že jako zaměstnanec si nemůže stěžovat na důsledky inkluze jako takové, neboť by byl vystaven až extrémnímu tlaku ze strany zaměstnavatele. Vždyť by to mohlo být považováno za kacířství!

V neposlední řadě může mít inkluze negativní dopady i na samotné inkludované dítě, které kromě nadstandardní pozornosti ze strany školního personálu může být vystavováno vyšší úrovni stresu, protože dítě je bytost velice vnímavá a uvědomuje si, že je mu poskytován nadstandard, zatímco jiným ne. A to také není pro každého.

Nelze pominout ani skutečnost, že v současnosti čelíme vážnému problému a tím je kritický nedostatek kapacit speciálních škol a tříd. I odborná doporučení jasně upozorňují, že ne každé dítě je vhodné vzdělávat v běžné škole, zejména při vážném stupni postižení. S kolegou Hrnčířem jsme v Poslanecké sněmovně při projednávání rozpočtu nejednou navrhovali přesunout část financí z inkluze na speciální školství. Marně.

S probíhající válkou na Ukrajině a současnou úrovní všeobecné migrace se dostáváme do situací, kdy v jedné třídě nemáme jen jednoho Ukrajince a k tomu nějakého malého Vietnamce nebo Mongola. Ale jen z Ukrajiny můžou být v jedné třídě 3 nebo i čtyři děti. Ve finále to zase vede k tomu, že děti mezi sebou vytváří vlastní malá společenství, kde se můžou opět bavit svým rodným jazykem a obrnit se proti majoritním vlivům. A už tu máme zárodek paralelní společnosti. V případě malých Ukrajinců se bavíme stále o dětech, které pochází, i přes drobné rozdíly, z velmi podobné kultury té naší. Jaké dopady budeme ve školství zažívat v případě skutečné aplikace migračního paktu za pár let, si můžeme živě představit, a není to představa příjemná.

Dle mého názoru je inkluze jen dalším nezdravým pokusem sociálního inženýrství, pokud se nebavíme přímo o záměru zlikvidovat naše školství potažmo jeho „produkt“. A tím produktem jsou naše děti, které by měly jednoho dne převzít zodpovědnost nad osudem naší země. Samotná inkluze je dost těžkou ranou pro celé školství, a to se ještě nebavíme o tom, co se nám do škol tlačí za myšlenky skrze všechny ty na školy navázané ne/politické neziskovky a co je také protlačováno do osnov. 

A na tato témata je potřeba upozorňovat, mluvit o nich, ale hlavně učinit nápravu. 

Boj o naše děti nesmíme nikdy vzdát.