Hnutí ANO se zřejmě daří, při naprosté programové a akční neschopnosti stran tradiční pravice (ODS a TOP 09) oslovit pravicové voliče, zvolna integrovat významnou část pravicových hlasů. Vysoké popularity hnutí ANO se zatím nedotýká ani to, že na řadě radnic velkých českých měst dochází k rozkladu této politické formace.
Přitom tenze přicházející zevnitř hnutí ANO vedou k rozvratu celé řady radničních koalic. Zřejmě nejvážnější situace je na nejviditelnějším místě v zemi, na pražské radnici. Neschopná primátorka, viditelný rozklad radničního klubu ANO, žádný progres v rozvoji Prahy, to jsou hlavní rysy činnosti současné rady, vedené hnutím ANO. Je ovšem potřeba dodat, že stav bezkoncepčnosti na pražské radnici trvá již od roku 2006.
Tehdy se P. Bémovi po vítězných volbách podařilo vytvořit městskou radu opírající se o absolutní většinu ODS v pražském zastupitelstvu. Pražská radnice za vedení ODS však v letech 2006–2010 zdegenerovala, nebyla postupně vůbec schopna se koncepčně zabývat problémy města a stanovit určitou vizi jeho rozvoje. Tento stav trval i v letech zmateného přeskupování radničních koalic (2010–2014). A tento nešťastný vývoj ve vedení Prahy, jak se zdá, nyní vrcholí.
Vládnoucí radniční koalice se zabývá jen politikařením, a toho času je ve stavu hlubokého kómatu. Ale zdá se, že jiná městská rada nežli rada postavená na současné labilní koalici tří, resp. pěti politických stran, s většinou jednoho jediného hlasu v zastupitelstvu nemá ani šanci vzniknout.
Přesto, že je pražská radnice především díky exponentům hnutí ANO v úplném rozvratu, bez možnosti zásadnější změny k lepšímu, vypadá A. Babiš při řešení radniční krize ze všech celostátních lídrů politických stran nejakčněji a nejkonstruktivněji. Samozřejmě, že Babišovo mediální impérium k vytváření takového mýtu vydatně pomáhá.
Babiš a ANO na pražské radnici mediální (ty věcné dělají jako na běžícím pásu) chyby jistě udělají. Dělají je ale bohužel i Babišovi političtí soupeři. Třeba tím, že nedělají nic (Sobotka).
Sociální demokracie v kruhové obraně
Můj kvalifikovaný odhad volebních preferencí ČSSD je již po nějakou dobu 16–18 %. Výsledky posledního průzkumu TNS Aisa mi jen potvrzují správnost analýzy. Ostatně výsledky voleb v minulém roce – evropských a komunálních – byly pro sociální demokracii ještě horší, nežli současné preference 16 %. Příčin, proč tomu tak je, je celá řada. Upozornil jsem ve svých předchozích článcích na několik jevů, které utvářejí současnou pozici a váhu sociální demokracie v české společnosti:
1. ČSSD není schopna udržovat strategickou iniciativu, přicházet do veřejného diskursu se závažnými politickými tématy, kterými by dokázala veřejnost zaujmout. Naopak hlavní partner a soupeř ČSSD, A. Babiš, je toho schopen.
2. Vedoucí činitelé ČSSD k polemice v zásadě nepotřebují politického soupeře, vystačí si sami. Jako např. v otázce imigrace, kterou veřejnost momentálně vnímá jako silné společenské téma.
3. Programová nabídka strany je poněkud archaická, jakoby ji ani nezajímala velká témata této doby, a zejména budoucnosti. Chybí program, vize pro budoucnost. Např. jakou má strana představu, jak bude republika vypadat za 15–20 let? Chybí také programová nabídka, se kterou by se nově ztotožňovaly různé vrstvy a sociální a zájmové skupiny české společnosti.
Jaké chyby ČSSD dělá a k čemu by měla přistupovat programově jinak nežli dosud:
· Podpora výstavby drahých bloků atomových elektráren (čtyři bloky si vyžádají 300–400 miliard korun), která se hodí pouze některým mocným podnikatelským skupinám a Westinghousu, a ostatním, včetně střední třídy a malého a středního podnikání, přinese jen předražený elektrický proud.
· Podpora politiky ČNB směřujících ke znehodnocení, devalvaci české měny, kterou vyjádřil B. Sobotka. Tato politika ČNB ale ve svých důsledcích povede jen ke znehodnocení vkladů českých občanů a ke zvýšení cen zboží a služeb při vstupu České republiky do EMU.
· Politika západních velmocí, USA, Francie a Velké Británie v Sýrii vedla k vytvoření statisícové armády uprchlíků směřující do Evropy. Česká vláda se vyhýbá určení odpovědnosti za uprchlíky a rozbujení vlivu Islámského státu, řeší pouze následky, a to ještě nepříliš obratně. Sociální demokracie se vůbec nezabývá tím, že ve světě aktuálně hrozí pohyby stamilionů lidí, tedy nové „stěhování národů“, proti němuž jsou nynější syrští uprchlíci jen burským oříškem.
· Progresivní zdanění pro mejvětší a kapitálově silné, v podstatě oligopolní, podnikatelské celky, ostatně především zahraniční. Některé roky odchází ze země na účty zahraničních majitelů až 300 miliard korun dividend. Proč by u nás ve státní kase z této sumy nemohlo zůstat nějakých 50–70 miliard korun? A státní rozpočet by byl rázem vyrovnaný, či dokonce přebytkový. Nechápu také, proč sociální demokracie nezahájila boj proti daňovým rájům. Bylo by to ostatně věcně správné i mediálně velmi vděčné téma.
· Ochrana spotřebitele, neboť zahraniční řetězce pracují s neúnosně vysokými obchodními maržemi a vytvářejí kartelové dohody. V důsledku toho jsou u nás ceny potravin v základním spotřebním koši až o třetinu vyšší než v sousedním Německu (nemluvě o kvalitě). To vše v situaci, kdy ceny zemědělských komodit (až na ceny hovězího masa) v posledních letech výrazně klesaly.
· Nepodlehnout hysterizující a promyšlené antiruské kampani zbrojařů a nezvyšovat vojenské výdaje nad rámec 1 % HDP. Levicový volič v naprosto převažující většině neakceptuje zvyšování výdajů na armádu a vojenská dobrodružství zahraničních vojenských misí.
Tyto a podobné programové cíle přinesou ČSSD nové možnosti, obnovu a vytvoření nové voličské základny.
Velmi významné, vlastně momentálně nejvýznamnější, jsou ovšem také praktické politické kroky především vedení ČSSD a jejích ministrů. Po mém odchodu z vedení této strany v roce 2010 se ČSSD začala chovat, jakoby uplatňování presumpce viny již v jejích stanovách neexistovalo. Jako by bylo jen mým výstředním koníčkem. Nyní je ovšem vedení ČSSD – v případě hejtmana Rozbořila – chce, stůj co stůj, dodržet. Má to samozřejmě logiku. Naopak logiku nemělo, pokud byl v řadě jiných závažných případů princip presumpce viny ignorován. Politika dvojího metru je vždy špatná.
Nyní někteří hejtmani (Netolický, Zimola) rozvíjejí úvahy o tom, že co je v Olomouckém kraji, se jejich kraje v příštích volbách netýká. Pokud si to, co říkají, i myslí, je to ukázka jejich naprosté a nebezpečné politické neschopnosti. Samozřejmě, že kauza hejtmana Rozbořila je nejspíše zmanipulovaná. To ale neznamená, že jeho obrana při jeho setrvání ve funkci hejtmana je politicky možná bez ztráty voličských preferencí celé strany. A čím déle bude tento nešťastný stav trvat, tím budou volební ztráty ČSSD větší. Vedení strany by v této kauze mělo argumentovat postupem polských sociálních demokratů v letech 2003–2005, který je velmi podobný tomu, co teď někteří hejtmani navrhují. Tehdy polská sociální demokracie „chránila“ své lidi, nechala je v rámci různých kauz (reálných či vykonstruovaných) vycedit krev do poslední kapky, což stranu postupně oslabovalo až do její volební katastrofy ve volbách do Sejmu v září 2005. Z ní se polská levice již nikdy nevzpamatovala a v současném polském parlamentu již ani není zastoupena. Ten, kdo tuto kampaň proti ČSSD řídí, tyto reálie dobře zná.
Ostatně, již v letech 2005–2006 zde byl pokus o zásadní oslabení ČSSD s podobným vzorcem jako v Polsku: (vykonstruovaná) korupční kauza vyživovaná velkou mediální kampaní. Tehdy jsem věc řešil tak, že všichni obvinění politici ČSSD „byli odstoupeni“ z veřejných funkcí. Rázný a rychlý zásah vedení pozici strany v očích veřejnosti upevnil. A sociální demokracie se z 10% volebních preferencí v dubnu 2005 dostala až téměř na třetinu hlasů získaných ve volbách do Sněmovny v červnu 2006.
Je třeba vzít jako konstantu, že bez bolestných osobních obětí se devastace volebních preferencí strany nedá zastavit. Opájet se tím, že lidé ocení, že dochází k praktickému plnění volebního programu ČSSD, je naivní. To lidé berou, stejně jako minulé zásluhy, jako naprostou samozřejmost.
Prostě, k zásadnímu zvratu volebních preferencí ČSSD směrem vzhůru je potřeba zcela změnit dosavadní přístup vedení této strany i všech jejích členů. Tedy pokud jde o strategii i taktiku (změna nepružného a chabého marketingu), ale také osoby i obsazení…
