Dá se proto vypočítat, že k současným asi 600 tisícům lidí evidovaných úřady práce lze připočítat ještě 200 nebo 250 tisíc těch, kteří nemají práci dva roky a více. Připočítejte k nim příležitostně zaměstnané, dojdete k pravděpodobnému milionu lidí bez práce. Mimochodem, roční výdaje států EU na podporu nezaměstnaných dosahují 220 miliard euro, což je neuvěřitelných 25 procent rozpočtu EU do roku 2020. Za sedm let, na kdy je rozpočet EU vždy schvalován, tak výdaje na nezaměstnanost přesáhnou unijní rozpočet asi o 50 procent. Dá se předpokládat, že podobný výdajový model lze aplikovat i na jednotlivé členské země, Českou republiku nevyjímaje.
Média uvádějí zvyšující se nabídku inzerátů, přitom při jejich analýze dojdeme k závěru, že se jedná o strukturálně omezenou nabídku, která je spjata především s průmyslem, lépe řečeno hlavně s průmyslem automobilovým. Ten však, i s navazujícími obory a spolupracujícími firmami, není schopen ani zdaleka absorbovat rozhodující většinu lidí bez práce. Ve většině oborů lze spatřovat spíše stagnaci. Proč?
Stopy současných problémů lze najít již na přelomu 20. a 21. století, kdy se další rozvoj ekonomiky potýkal s nepružností mzdového systému. Na straně jedné, přes pravidelné vysoké přírůstky HDP u nás i v celé Evropě, stoupal tlak na snižování výrobních a především mzdových nákladů. Na straně druhé, v této době, kdy byla pochopitelně silná pozice odborů a zaměstnanci nebyli ochotni přistoupit na nižší mzdy (porovnávali platy ve svých firmách s platy ve firmách ve svém oboru), začíná sílit přesun výroby z Evropy, respektive její západní části, do východní Evropy, respektive do jihovýchodní Asie i jinam.
To postupem let nakonec vedlo k současné silné stagnaci mezd a deflaci, která svazuje současnou ekonomiku. Deflace se však týká pouze mezd, jejichž reálná hodnota stagnuje nebo při růstu cen zboží a potravin spíše klesá. Naskýtá se otázka, zda by Česko nemělo výrazněji přitlačit například na zvýšení minimální mzdy, která patří v EU k nejnižším. Momentálně jsou pod úrovní českých 8500 korun pouze tři státy – Litva, Rumunsko a Bulharsko. Tedy státy, které se potýkají s vysokou nezaměstnaností, poklesem reálné mzdy a stagnací ekonomiky.
Zaměstnavatelé v ČR horují pro zachování současné výše minimální mzdy, argumentují, že vyšší mzdové náklady jsou pro ně katastrofické. Navrhovaná cifra 10 000 Kč se setkala s odmítnutím v podstatě na všech úrovních.
Na druhé straně si ale ani politici, ani zaměstnavatelé neuvědomují, že lidé pracující za minimální mzdu odvádějí minimum jako daň ze mzdy a nízký plat jim neumožňuje utrácet, tedy přispívat přes DPH do státní pokladny. Nehledě na to, že nízká minimální mzda (kterou najdete ve značné části inzerátů nabízejících v současnosti práci) nemůže většinu uchazečů z řad nezaměstnaných motivovat, protože i případné dávky v nezaměstnanosti a příspěvky na bydlení výši 8500 Kč přesahují.
Proti argumentu o minusovém účinku vysoké minimální mzdy hovoří poměrně jasně čísla z Evropské unie. Nejlépe v uplynulých letech obstála v krizi Velká Británie, kde minimální mzda dosahuje 34 549 Kč, tedy čtyřikrát více, než u nás. Británie je však až pátá země v pořadí. Na špici je Lucembursko s více než 52 tisíci Kč, následuje Belgie s 41 tisíci korunami, Nizozemí se 40 500 Kč a Francie s 39 500 Kč.
Dá se proto konstatovat, že dlouhodobé udržování zákonem dané minimální mzdy může prodlužovat vysokou míru nezaměstnanosti a i přes očekávatelný růst české ekonomiky ji v dohledné době vrátit do stagnace a posilovat strukturální nezaměstnanost v ČR.
Jiří Paroubek, expremiér a lídr strany LEV 21 pro volby do EP
