Zaujala mne zajímavá teze ekonoma Sedláčka v
jeho článku na Aktuálně: „Podporovat ekonomiku dluhy již nelze“.
Sedláček odkazuje Keynesovu doktrínu do propadliště dějin po mnoha
desítkách let jejího uplatňování. Ekonomický růst vidí jako funkci
čerpání naakumulovaných zdrojů z minulosti, globalizace, technologického
pokroku a čerpání zdrojů budoucích, tedy dluhu. Souhlasím s ním.
Lehce dostupné přírodní zdroje včetně jednoduchého využití lidské práce
jsme již probendili. Globalizace se ještě trochu zintenzivní,
technologický pokrok skýtá jisté možnosti. Zato zdroje budoucí (dluh)
již byly vyčerpány téměř na maximum.
Domnívám se, že výše zmíněné poznání dozná svého vrcholu během několika
málo let, rozdílně pro různě rozvinuté ekonomiky. Změna se bude konat
po jednotlivcích, nikoli na povel a hromadně. Stejně tak lze předjímat,
že to bude změna evoluční, ovšem s revolučními prvky, tedy změna sice
evoluční, avšak revolučně rychlá.
Na dluh se donekonečna žít nedá. Růst však potřebujeme, nikdo nechce
zůstávat na místě. Ptám se tedy logikou Sedláčkovou: vyčerpali jsme
všechny zdroje minulé? Vyčerpali jsme možnosti dané globalizací? Čerpáme
dostatečně technologické zdroje? Vyčerpali jsme zdroje budoucí?
Tyto otázky položím na jednu misku vah. Na druhou pak kulometnou palbu
neoliberálních fanatiků o žití na úkor budoucnosti našich dětí, o
bankrotech nemluvňat, o projedení rozpočtu.
Vyčerpali jsme tedy již všechny zdroje z minula? Zjednodušeně řečeno,
našimi zdroji jsou nerostné zdroje a zemědělská půda včetně lesů a
pastvin, potenciál lidský a pak velký objem státního majetku. Nerostné
zdroje jsou v naší zemi více méně vyčerpány a rozhodně nebudou pro náš
budoucí růst určující.
Zemědělská půda, lesy a pastviny jistý potenciál skýtají, jen ho
neumíme využít moderně a k prospěchu krajiny. Lidský potenciál je
bezesporu naší nadějí, příležitostí a současně i hrozbou –
nepostaráme-li se, i o tento zdroj přijdeme. A co velký objem státního
majetku? Bohužel ten jsme doslova z velké části promrhali.
Vyčerpali jsme dostatečně globalizační zdroje? Když slyším argumentaci
proti evropské integraci, okopávání eura a zpochybňování idejí
rozvíjených již Jiřím z Poděbrad, mám pocit, že tento zdroj růstu vidíme
spíše jako nebezpečí nežli jako příležitost. Vzhledem k naší poloze a
historické zkušenosti v centru Evropy však musíme využít našeho zapojení
do evropské integrace.
Musíme maximalizovat náš efekt z ní. Že to neumíme, jsme dokázali na
čerpání Evropských fondů. Bylo nám dáno 30 miliard eur (cca 700 miliard
korun), nejsme však schopni je plně využít. U ministerstva školství se
hovoří o desítkách miliard, o které přijdeme. U ministerstva dopravy
rovněž řádově o desítkách miliard. Zde prostor pro zlepšení a růst máme.
Jen si pleteme zájem národa (zájem občana) s národním zájmem (vlastní
píseček politika). Z obavy o ztrátu vlastní důležitosti a nedej Bože
možné kontroly někým, kdo není pod naší kontrolou, se vzdáváme miliard.
Technologický pokrok je při tradiční vynalézavosti a fortelu našich
lidí velkou nadějí. Pokud dáme dostatečnou podporu vědě, výzkumu a
inovacím nejen v centru, ale také v regionech. Pokud budeme podporovat
mladé lidi a čerpat zkušenosti starších.
A jsme u dluhu. U onoho zaklínadla dneška. Některými politiky nám je
předhazováno, že lépe již bylo, že jsme žili na dluh, že jsme žili nad
poměry. Kdo, ptám se, kdo že to žil v této zemi nad poměry? Učitelé
dávající základ jednomu z našich růstových faktorů? Zdravotníci,
pečující o ten samý, tedy lidský faktor? Policisté či hasiči chránící
tento faktor? Žili nad poměry snad důchodci? Máte pocit, že naše babičky
plýtvají a debužírují si? Kde jsme tedy ten dluh projedli a kdo?
Prvním jedlíkem je stav naší země, zděděný po čtyřiceti letech
skutečného žití na dluh. Nikoli na dluh fiskální, ale na dluh vnitřní
investiční. Mám pocit, že pokud někdo zpochybňuje nutnost investičně
dohnat čtyřicetiletou infrastrukturální ztrátu naší země, nevystrčil nos
ze Sněmovny nebo z tak trochu více drncajícího Superbu. Nedošlo mu, že
to není Superbem. Je to lehce kritizovatelné, ale zadlužení se za účelem
investice do infrastruktury, vzdělání či regionálního rozvoje schvaluji
a budu prosazovat.
Druhým jedlíkem je naše privatizační aktivita. Podle analýzy
transformačních nákladů ministerstva financí v letech 1991-2005
převýšily náklady na sanaci podniků (prostřednictvím Konsolidační
agentury a dalších umně vytvořených krycích agentur) částku 140 miliard
korun. To po započtení privatizačních výnosů, tedy příjmů z rozprodeje
majetku! Dobrých privatizací bylo málo. Těch špatných hodně. Stálo nás
to 140 miliard. Daňový poplatníku, rozuměj, probendil jsi všechno, co
jsi z privatizace získal, a ještě si se zadlužil sto čtyřiceti
miliardami. Asi se učitelé, zdravotní sestry, hasiči, občané měli dobře.
Nebo někdo jiný? Že by dokonce blízcí těch, kdo káží o projedené
budoucnosti?
Výše uvedené byla zřejmě nutná daň přinesená nezbytné společenské
změně. Nevím, jestli opravdu v takové výši a takovým způsobem, ale
vzpomeňme si na okouzlení médií a významné části společnosti Klausovou
privatizací. Na někdejší glorifikaci plzeňského Soudka, na Novou huť, na
Vítkovice, na Marouškovo ČKD, na Koláčkovo OKD. To byli hrdinové
okamžiku. Opory naší pravicové politiky v určité době.
Vzpomeňme na Koženého fondy, na Kocábovy Trendy. Snad jediný Kellner a
jeho PPF se podařilo přetavit privatizační běsnění v úspěch a snad jako
jediný z velkých hráčů nezdecimoval Diky. To se nedá říci o dalším
miliardáři Bakalovi, jehož přínosem této zemi bylo, že jeho Patria nyní
spoluvlastněná KBC doporučila státu prodat ČSOB právě KBC. ČSOB poté
Patrii koupila a z Bakaly miliardáře udělala. Bakala pak za utržený
peníz zcela výhodně pro stát odkoupil OKD. Že zbohatnul na úkor státu je
jasné. O jeho charakterních obchodních postupech se tradují legendy. O
jeho skutečném přínosu k hospodaření této země s kladným znaménkem lze
více než úspěšně pochybovat. I tady jsi tedy daňový poplatníku hýřil a
projídal svou budoucnost. Na Modravě.
Ke sto čtyřiceti miliardám podnikových nákladů, které zamířily tu k
Bakalům, tu k někomu jinému, musíme připočítat také 346 miliard na
sanaci bankovního sektoru. Opět po odečtu výnosu z privatizace bank.
Tyto miliardy se také rozplynuly v kapsách šibalů, nikoli v kapsách
občanů. Občané je zaplatili na daních. Celkem téměř 500 miliard, které
nás privatizační běsnění stálo. Na časové ose ovšem zatížilo oněch 500
miliard zejména roky 1997 až 2004, protože před tím je vlády ukryly do
agentur, bilancí polostátních bank či uschovaly za záruky státu.
Hrdinové okamžiku
Vrátím se k ekonomu Sedláčkovi. Ano jedna etapa končí. Náš stát se
zadlužil tak, že si brzy sáhne na maximum možného. Zadlužili se však
nikoli proto, že jeho občané projídají budoucnost nebo proto, že
důchodci mají moc vysoké důchody. Zadlužil se proto, že náš neexistující
právní rámec, ukvapená privatizace a nedostatečně regulovaný bankovní
sektor stály v 90. letech 500 miliard korun. Studie ministerstva financí
hovoří dokonce o 654 miliardách… Když k tomuto číslu připočtu ročně
zhruba osmdesát miliard, o které jsme se připravili daňovou reformou
slavného topolánkovsko-kalouskovského baťohu, tedy za čtyři roky
nějakých 320 miliard, zjistíme, že českým občanům toho na projedení
opravdu mnoho nezbylo.
Rozdíl zhruba čtyř set miliard do celkového kumulativního dluhu lze
totiž připočíst zvýšené polistopadové investiční aktivitě a dohánění
infrastrukturálního dluhu.
Ano jedna etapa končí… Velice prosím, aby někteří politici přestali
hovořit o projídání budoucnosti občany. Oni svou budoucnost neprojedli,
byla jim projedena. Proto si dnes utahují opasky. Mějme odvahu a tak
jako Sedláček pojmenujme věci pravými jmény. Musí skončit etapa
rozchvacování republiky, jejího bohatství.
Naším problémem nejsou vysoké mandatorní výdaje. Naším problémem je
špatná struktura prorůstových výdajů a zejména bobtnání vykuků
parazitujících na státu. Krok číslo jedna je zbavit se této tasemnice.
Krok číslo dvě je využít technologického a lidského potenciálu země.
Parafrází Sedláčka „Podporovat ekonomiku dluhy již nelze“, zamezte
zlodějně a přestaňte se vymlouvat na rozhazovačné občany! Soustřeďte se
na svou práci a tou je blahobyt obyvatelstva, nikoli jen několika
jedinců.
12.01.2012 14:45:00
Diskuse o dluhu
Ekonomický komentář Jiřího Paroubka.
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout