Jan Hamáček se v komentáři pro ČT v této souvislosti vyjádřil, že představitel „hrdé a sebevědomé“ sociální demokracie by stát na jednom podiu s Tomiem Okamurou neměl.
To je jistě hezké předsevzetí, ale to je asi tak jako bych řekl, že by J.Hamáček neměl být ve vedení sněmovny s Tomiem Okamurou nebo jiným exponentem Okamurovy strany SPD. Je to prostě realita. ČSSD již není nejsilnější stranou v zemi. Realitou je, že ČSSD zdrcujícím způsobem prohrála volby do sněmovny, a že oba dva kandidáti na předsedu Chovanec i Hamáček byli součástí superneúpěšného vedení strany a že by z toho měli vyvodit jisté politické konsekvence.
Voliči, kteří v mnoha předchozích volbách volili strany tradiční levice, tedy ČSSD a komunisty, se rozptýlili při loňských volbách do mnoha dalších subjektů. Část z nich se stala voliči hnutí ANO, část dokonce voliči Pirátů a významná část se stala voliči Okamurovy SPD.
Často se mi v posledních týdnech stává, že mě někdo osloví přímo na ulici se slov: „Já jsem pod vaším vedením ČSSD volil a volil bych pod vaším vedením tuto stranu znova, ale teď jsem volil Okamuru.“ Samozřejmě i já jsem se mohl ušklíbat a klást takovému člověku nepříjemné otázky, ale tak to prostě je. I důvody, proč se tak stalo, jsou hlubší. Určitě spočívají mj. v porovnání rétorických schopností Okamury a současných lídrů ČSSD, ale také v porovnání některých programových priorit Okamury a ČSSD a schopnosti představitelů ČSSD a SPD tyto programové priority na veřejnosti prezentovat. Dnes sociální demokracie není ani hrdou, ani sebevědomou stranou. Po prezidentské volbě a před svým sjezdem na němž bude kandidovat do vedení strany 40-50 lidí je prostě strana atomizovaná a vlastně v troskách. Nikdy ve svých dějinách nebyla v takové kritické situaci. V nastalé situaci bohužel musí aspoň navenek ukazovat její lídři schopnost komunikovat s Okamurou, s konečným cílem obrat jej o voliče levice, kteří k němu ve volbách v říjnu 2017 přeběhli. Nic víc a nic míň.
Nechci sahat do svědomí M. Zemanovi, ale myslím, že vidí pakt, který s Okamurou učinil a který mu přivedl hlasy voličů SPD v prezidentské volbě, také velmi pragmaticky. Zkrátka, sociální demokracie dnes není ve stavu, kdy by se někdo z jejích lídrů měl pohoršovat nad ochotou jiného lídra dělat pragmatická rozhodnutí.