Strašení Ruskem patří ke standardní výbavě většiny amerických politiků, s jistou výjimkou amerického prezidenta Donalda Trumpa. Na druhé straně ovšem nová jaderná doktrína USA nemůže být zpracována bez určujícího názoru prezidenta Trumpa. Na první pohled se zdá, že jaderná doktrína USA ve zveřejněném pojetí považuje kromě Ruska za další potenciální hrozby také KLDR, Irán a Čínu. Čína sice nikdy neprojevovala ve své politice agresivní tendence směřující do zahraničí, ale pro americké ministerstvo obrany nicméně představuje onu hrozbu zřejmě především její silný ekonomický potenciál. Pokud jde o Irán, je to utkvělá představa významné části proizraelské lobby v americké politice, kterou nesdílel ani předchozí prezident Obama a nesdílejí jí ani další světové mocnosti včetně EU.
V posuzování této hrozby jako reálné, jsou tak Spojené státy mezi velmocemi samotné. Německý ministr zahraničních věcí Sigmar Gabriel velmi správně upozornil na to, že nová jaderná doktrína USA, která se opírá o záměr vytvoření menších taktických jaderných zbraní, jež by byly schopny zastavit údajný ruský úder, může odstartovat nové závody ve zbrojení. Rusko podle Gabriela ztratilo akcí na Krymu významnou část své důvěryhodnosti a údajně dál rozvíjí svůj jaderný arsenál – což ruské ministerstvo zahraničí popírá – ale to není důvod, proč novou americkou vojenskou doktrínu vítat. Takové vyjádření, nejvýznamnější evropské země NATO a EU, má svůj význam. Ukazuje se, že Evropa musí jít při vyhodnocování bezpečnostních rizik a formulování své bezpečnostní politiky svou vlastní cestou, mimo USA a Rusko.
Záměrná hysterie části amerického politického establishmentu směřuje jen k navyšování vojenských výdajů, strašením údajnou ruskou hrozbou. Přitom státy NATO ve svém souhrnu dávají každoročně do obrany mnohonásobně více, nežli všechny ostatní mocnosti světa. a to vč. Číny, Indie, Ruska a dalších.