Nezaměstnanost na konci března dosáhla úrovně 608 000 osob. Je to o něco méně než v předchozím měsíci. ČSÚ vlastně vůbec nehovoří o důvodech tohoto mírně pozitivního vývoje. A tak můžeme jen spekulovat. Vypadlo pár tisíc nezaměstnaných po stanovené době z evidence úřadů práce? Anebo je to, s ohledem na příznivější počasí, rychlejší zahájení sezónních prací? Případně – a to bychom si jistě všichni přáli – se firmám vracejí tučnější časy a ony vytvářejí kvůli větším zakázkám nová pracovní místa? Uvidíme, zda trend bude pokračovat v dalších měsících a které kontury zesílí. V každém případě je nutné mírnit optimismus, pokud jde o zdolávání vysoké nezaměstnanosti. Situace je ostatně horší, nežli ukazují statistiky.

Tak především 200 000 – 250 000 lidí tvoří na pracovním trhu (nebo spíše mimo něj) ti, kteří se pohybují kolem hranice důchodového věku a rádi by ještě pracovali. Jsou v důchodu či v předčasném důchodu, přitom mají velké pracovní a životní zkušenosti a často i dostatek energie, ale na trhu práce o ně již není zájem. Dalších 50 000 – 60 000 zájemců o práci představují ženy na mateřské dovolené. Dodejme, na nucené mateřské dovolené. Není potřebný počet míst ve školkách… No a konečně, nejméně 200 000 nezaměstnaných tvoří ti, kteří už jsou mimo evidenci úřadů práce, ale jsou v produktivním věku. Část těchto lidí je v zásadě již nezaměstnatelná. Z čeho žijí? Bůh suď!

Máme tedy fakticky přes milion nezaměstnaných. Nejprve je nutné si tuto smutnou skutečnost přiznat. Připomenu jen, že ve vrcholu hospodářské krize v roce 1933 dosáhl u nás počet nezaměstnaných zhruba tři čtvrtě milionu osob.

Jak na to? Jak snižovat nezaměstnanost?

Při svých četných cestách po ČR jsem si nemohl nepovšimnout, že řada firem obnovuje alespoň z části své technologie, strojní vybavení. To je běžný postup podnikatelské sféry po každé recesi či krizi. Toto opatření má primárně posílit produktivitu práce a snížit počty pracovníků. Modernizace výrobních kapacit má posílit konkurenceschopnost výrobků zejména na trzích v zahraničí.

Vidím přitom v zásadě čtyři cesty ke snižování dnešní vysoké nezaměstnanosti. Tou první cestou jsou investiční pobídky pro větší a velké investory v kombinaci s aktivní ekonomickou diplomacií státu. Aktivní jednání s novými ekonomickými velmocemi světa – Čínou, Ruskem, Indií, Brazílií – i s dalšími státy (Japonsko, Jižní Korea, Mexiko ad.) zaměřené tak, aby k nám přicházeli z těchto zemí noví velcí investoři. To není nic pro diplomaty, jejichž myšlení se pohybuje na úrovni doby Vídeňského kongresu.

Navštívil jsem nedávno výrobní závod globální firmy Hyundai v Nošovicích. Byl jsem v letech 2005 – 2006 u vzniku této největší zahraniční investice v ČR (32 miliard), kterou jsem proti politikům ODS a neoliberálním novinářům obhajoval. Tato továrna se supermoderní výrobní technologií vyrábí za rok kolem 400 tisíc vozidel. Přímo zaměstnává 3 300 pracovníků a dalších 7 000 u subdodavatelských firem. Hyundai se podílí na tvorbě HDP celé republiky nejméně 2 %.

Investice ze zahraničí v ČR potřebují více diverzifikovat, což může posílit i výměnu zboží se zeměmi, z nichž k nám budou přicházet noví investoři.

Druhou oblastí je podpora místní výroby (nejen) pro místní spotřebu. Myslím, že tímto směrem by bylo možné zaměřit čerpání peněz z regionálních programů (tedy z evropských peněz). Na vytvoření či rozšíření nejrůznějších typů výrob či služeb počínaje pekárnami, výrobou uzenin a masa, dalších potravin, vína, cidru, sýrů a dalších druhů výrobků, truhlářských, keramických, květin apod.

Třetí možností jsou sociální podniky tak jako v západní Evropě. Tak, aby našli práci třeba i lidé dlouhodoběji nezaměstnaní. Je určitě nejen v jejich zájmu, aby neztráceli pracovní návyky a naopak získávali nové.

A je to, alespoň podle mého názoru, lepší, nežli to, aby tito lidé pobírali podporu v nezaměstnanosti či nejrůznější typy sociálních dávek. Tyto „národní dílny“ by mohly zásobovat státní sektor (nemocnice a sociální zařízení – ložní prádlo, pláště, textil i biopotraviny s každoročně zvyšovaným podílem potravin vyráběných v regionu atd.).

Je potřeba podpořit – a to je čtvrtý bod - velkými zakázkami státu, krajů i měst investiční výstavbu, a tedy dát práci stavebnictví. To zatím zůstává na periférii zájmu nové vlády. Na mrtvém bodě uvízla výstavba dálnic a dalších veřejných investic, protože – díky předchozím pravicovým vládám – nejsou připraveny potřebné projekty. Vláda zatím – kromě úvahy o výstavbě sociálních bytů – nepřišla s ucelenou představou o podpoře výstavby komunálních či družstevních bytů, resp. s představou koncepce bytové politiky. Je otázka, zda toho je současné ministerstvo pro místní rozvoj vůbec schopno.

Stát zatím ani nevytvořil např. mezirezortní výbor (komisi) koordinující spolupráci dotčených ministerstev (průmysl, MMR, doprava, finance, životní prostředí), která by rychle vypracovala koncepci rozvoje českého stavebnictví. Stavebnictví nemá ani mezirezortní zastřešení.

Vláda, zdá se, převzala poněkud chaotický styl práce A. Babiše, díky kterému A. Babiš vybudoval své velkolepé podnikatelské impérium, ale při řízení státu postupy a rozhodnutí bez jasné koncepce, douhodobých priorit a cílů, nemusí přinést žádoucí výsledek. Řízení ad hoc je efektivní ve firemním sektoru, ale ve státní správě nikoliv.

Ostatně, také odhad růstu HDP České republiky podle OECD ve výši 1,2 % v tomto roce – prakticky totožný s mým, již dříve zveřejněným, odhadem – nevybízí k velkému optimismu při řešení nezaměstnanosti. Vláda rozhodně nemůže počítat s tím, že se nezaměstnanost vyřeší sama, díky hospodářskému růstu, ke kterému dojde díky vysokému růstu německé ekonomiky. Ani jeden z českých ekonomických analytiků si nevšiml informace, že ekonomika USA v I. čtvrtletí stagnovala (růst HDP 0,1 %). To není určitě dobrý signál pro německou ekonomiku, která je tradičně velkým obchodním partnerem USA. A pokud bude stagnace v USA pokračovat i v dalších měsících a čtvrtletích, nemůže se to neprojevit na dynamice německé ekonomiky.

Jiří Paroubek, expremiér a lídr strany LEV 21 pro volby do EP