Pamatuji se, že v roce 1982 byl takovýmto způsobem – po rozpadu sociálně-liberální koalice SPD a FDP – odvolán kancléř H. Schmidt a současně zvolen novým kancléřem představitel nově vytvořené koalice CDU/CSU – FDP H. Kohl. Naopak neúspěchem pro navrhovatele skončilo v Bundestagu hlasování o konstruktivním vyslovení nedůvěry začátkem 70. Let, kdy se klerikálům nepodařilo svrhnout kancléře W. Brandta a prosadit svého kandidáta R. Barzela.
Zatím jediným argumentem K.
Peake pro změnu české ústavy v tomto směru je to, že prý „chceme
dosáhnout dlouhodobější stability, ne neustálého rozpadání vlády a
sněmovny“. Svatá prostoto.
Žijeme přece v demokratickém politickém
systému a zabránit rozpadu vlády, který je vlastně důsledkem rozpadu
koalice, dost dobře nelze. K čemu by byla např. prakticky neodvolatelná
vláda, která by nebyla schopna ve sněmovně nic podstatného prosadit. A
to byl příklad Topolánkovy vlády v posledních měsících před jejím pádem.
Prostě ztratila sněmovní většinu.
Ostatně o tom, že se vláda může neustále rozpadat, byť je prakticky neodvolatelná, svědčí příklad Nečasovy vlády. Tento kabinet se potácí prakticky neustále v krizi a devadesát procent našich občanů si myslí, že buď směřuje zemi špatným směrem, anebo že ji nesměřuje nikam. Tomu se říká zahnívající stabilita.
HN tvrdí, že „viditelně překvapený Paroubek neměl ve chvíli svržení vlády v záloze žádné řešení“. Je to samozřejmě mýtus, vytrvale šířený pravicovými novináři. Ve svém projevu před hlasováním o nedůvěře vládě dne 24. března 2009 jsem řekl:
„V konzultacích s prezidentem bude Česká strana sociálně demokratická navrhovat, aby poté (tedy po pádu vlády – pozn. autora článku) vznikla vláda odborníků, nestranických odborníků, ovšem s podporou všech politických stran ve sněmovně. Vláda, jejímž hlavním posláním je boj proti krizi. Vláda boje proti krizi. A dovedení země k předčasným volbám na podzim tohoto či na jaře příštího roku.“ A v úplném závěru projevu: „Jsme přesvědčeni, že v této chvíli musí přijít vláda krizového řízení a krizových odborníků, která bude ochotna – na rozdíl od vaší vlády – komunikovat napříč politickým spektrem a schopna přijít s efektivními opatřeními na zmírnění dopadů hospodářské recese. A s takovou vládou jsme připraveni spolupracovat.“
To vše se nakonec v „plánu B“ – při ustavení úřednické vlády – podařilo naplnit. Vláda úředníků si vedla dobře. Upřímně, toto řešení – tedy ustavení přechodné úřednické vlády a zkrácení volebního období a tedy mimořádné volby – by bylo nejčestnějším řešením v situaci, když z voleb do sněmovny v roce 2006 nevzešel jasný vítěz. Poměry hlasů po volbách mezi levicí a pravicí ve sněmovně byly sto na sto, tedy vyrovnané. Pravice se ale vydala cestou revize výsledků voleb, cestou politické korupce spočívající v „získání“ dvou soc. dem. poslanců k podpoře pravicové koalice.
Pád vlády tedy byl logický a vedle soc. dem. a komunistů se na něm podíleli ještě čtyři bývalí poslanci vládní koalice.
Ihned po pádu vlády jsem zopakoval, že vládu necháme dokončit evropské předsednictví – ostatně i vláda pod mým vedením v roce 2006 po volbách tři měsíce přesluhovala – za předpokladu, že své funkce opustí ministr vnitra Langer a nejvyšší státní zástupkyně R. Vesecká. To ovšem ODS odmítla.
Již v týdnu po pádu vlády jsem začal jednat o ustavení úřednické vlády a o přijetí ústavního zákona otevírajícího cestu k předčasným volbám do sněmovny. S M. Topolánkem jsme se dohodli, že společně vytvoříme úřednickou vládu (ještě spolu se Zelenými a bez rozpolcených lidovců).
Úřednická vláda, vzniklá za 6 týdnů po hlasování o nedůvěře, zklidnila situaci v zemi, dokončila kvalitně předsednictví EU a málokdo ji dnes hodnotí záporně. V čase recese, propadu české ekonomiky, nebylo možné mít v čele státu vládu bez většinové podpory ve sněmovně. Zkrátka, nemyslím, že ČR potřebuje zásadněji měnit svou ústavní praxi.
Jiří Paroubek, předseda NS-LEV 21
(text vyšel ve zkrácené verzi 30.1.2012 v Hospodářských novinách)
