nejraději zahájil křižácké tažení, a vrátil se tak k nejlepším tradicím republikánské strany z časů B. Goldwatera z počátků šedesátých let minulého století.
Komentátorům a novinářům v českých mainstreamových médiích a těm odborníkům i kvaziodborníkům, kteří jsou dennodenně zváni do veřejnoprávní televize (ČT), aby podávali poněkud jednostranný pohled na věc, jaksi splývá údajný odkaz V. Havla s protičínskou a protiruskou politikou. Česká média se vytrvale snaží vytvářet mýtus, že dosavadní zahraniční politika státu (rozuměj: pravicových vlád) vycházela důsledně z odkazu V. Havla. A teď v ní prý došlo ke zlomu. Není bludnějšího tvrzení.
V. Havel v letech 2005–2006
Když jsem byl v letech 2005–2006 českým premiérem, měl jsem možnost občas s V. Havlem mluvit velmi detailně i o koncepci české zahraniční politiky. Zcela jsem se s V. Havlem shodoval ve vztahu k Evropské unii. Jeho jasná vyjádření ve vztahu k EU jsem jako předseda vlády jednoznačně proevropsky orientované vlády velmi oceňoval.
Shodovali jsme se spolu také na potřebnosti a užitečnosti členství republiky v NATO.
Uvědomoval jsem si již tehdy velmi dobře (na rozdíl od následujících pravicových vlád) význam a perspektivu rozvoje vztahů ČR s novými ekonomickými velmocemi - zeměmi společenství BRIC. Navštívil jsem proto jako předseda české vlády Čínu, Rusko, Brazílii a Indii. Vedl jsem plodná jednání s nejvyššími představiteli těchto zemí. Do necelého půl roku po mé státní návštěvě v Pekingu, při níž jsem jednal s prezidentem ČLR a předsedou KS Číny, s předsedy vlády a parlamentu, Prahu navštívil předseda čínské vlády. Byla to dobrá a inspirativní návštěva. České novináře ovšem již tehdy zajímaly spíše otázky lidských práv nežli rozvoj vzájemné hospodářské spolupráce. Věnoval jsem při jednání s čínskými představiteli pozornost i otázce lidských práv v pojetí, jak mně to poradil při své krátké návštěvě v Praze v květnu 2005 německý kancléř G. Schröder. Nevšiml jsem si, že by V. Havel v té době veřejně deklaroval své výhrady k takovému pojetí české zahraniční politiky. Toto pojetí jsem tehdy charakterizoval jako „politiku všech azimutů“. Své výhrady k takto zaměřené politice zintenzivnění hospodářských vztahů s Čínou a dalšími zeměmi BRIC mi V. Havel nevyjádřil ani při našich osobních setkáních.
V. Havel mi nikdy nevyjádřil ani slovem výhrady, pokud jde o vztahy s Ruskem, kde jsem jasně a veřejně dával najevo zejména zájem o rozšíření hospodářské spolupráce. V této věci jsem měl ovšem velmi vážného konkurenta: prezidenta V. Klause. Tomu na zlepšení vztahů s Ruskem také
mimořádně záleželo. A málem se se mnou „popral“ o prioritu při organizaci návštěvy V. Putina v Praze.
V. Havel tak, jak já jsem jej poznal, nebyl dogmatik, ani člověk pohybující se mimo mezinárodněpolitickou realitu. Pokud dnes lidé, které bych charakterizoval jako přátele pravdy a lásky, fantazírují, že snad někdy v posledních dvaceti pěti letech, tedy po sametové revoluci, byla doba, kdy
česká vláda měla problém s otázkou uznání územní celistvosti Číny, nemluví pravdu. Jinak řečeno, ČR, resp. žádná její vláda, se nikdy nehlásila
k myšlence osamostatnění Tibetu (nebo dokonce Tchaj-wanu) či požadavku na jeho autonomii. Takový požadavek nebyl uplatňován ani v době, kdy byl V.
Havel nejprve československým a poté českým prezidentem (a byl jím téměř třináct let) a kdy silně ovlivňoval zahraniční politiku státu. V. Havel zkrátka nebyl romantik, ale realistický politik.
Oslabení pozice ČR ve světě díky politice pravicových vlád
Mám-li věc shrnout, nevšiml jsem si podstatného rozdílu v obsahu a zaměření politiky ve vztahu k Číně u současné vlády (a prezidenta) a mé vlády. A má vláda nebyla v této věci významněji kritizována, a už vůbec ne V. Havlem.
To, že K. Schwarzenberg a pravicové vlády obecně prakticky zlikvidovaly během sedmi let vztahy s Čínou i s Ruskem, je smutné a je to již – jak doufám – za námi. České pravicové vlády urážely neúnavně také muslimské země (a to nejen arabské), včetně těch umírněných. Takže prakticky v celém rozvojovém světě ČR ztratila díky pravicovým vládám svou předchozí značnou prestiž. Dlužno dodat, že pravicové vlády vč. V. Klause – a za ospalého přihlížení K. Schwarzenberga – dostaly kromě toho republiku svou euroskeptickou politikou na okraj Evropské unie, mimo její hlavní proud.
Nevím, zda takovou politiku V. Havel chtěl. Myslím, že nikoliv. České pravicové vlády tedy náš stát zavedly do silné mezinárodní izolace. Oslabily významně pozici českého státu ve světě.
Zahraniční politika současné vlády má kontinuitu
Rozumím proto současné vládě a prezidentovi Zemanovi, že se snaží zemi z této izolace vymanit. Škoda, že ministr zahraničí Zaorálek často vydává zmatená a zmatečná prohlášení ke vztahům Rusko – Ukrajina. Osobně jej chápu. Myslí si, že naši američtí přátelé mu nemohou zapomenout, že byl mým hlavním spojencem v ČSSD, pokud jde o odmítnutí snahy umístit 60 km od Prahy americkou vojenskou základnu. Věděli jsme tehdy, že takový čin by ve svých důsledcích znamenal odvetná ruská opatření. Z kaliningradské oblasti by na nás Rusové recipročně namířili desítky svých raket středního doletu. Eskalace napětí ve střední Evropě by vůbec k ničemu dobrá nebyla. Byla by faktickým návratem do doby studené války.
L. Zaorálek však může být klidný, Američané si jeho tehdejší úlohu v boji proti radaru jistě dobře pamatují, ale chovají se k zahraničním politikům jen s ohledem na svůj národní zájem (pánové Topolánek a Nečas by o tom mohli dnes vyprávět).
Současná česká vláda, která je podle ústavy státu odpovědná za formulaci zahraniční politiky státu, se snaží o pragmatickou a relativně samostatnou zahraniční politiku prováděnou v národním zájmu. Samozřejmě i s jistými ohledy na naše spojenecké závazky. A vládu je potřeba v takové snaze o rozumnou a samostatnou zahraniční politiku podpořit. Odkazem V. Havla jistě není, aby zahraniční politiku českého státu řídil State department USA, resp. nějaký jeho subalterní činitel.
Mýtus č. 2 – relace ČR k Izraeli a arabským státům
Když jsem stál v čele české vlády, prosazoval jsem politiku přátelství a spolupráce s Izraelem a souběžně i s arabskými státy.
Domníval jsem se, že Česká republika má díky historicky vynikajícím vztahům k Izraeli i k arabským státům potenciál významně přispět ke konečnému mírovému uspořádání na Blízkém východě. Uvažoval jsem o tom, využít v této roli osobně právě V. Havla, jako člověka s mimořádným mezinárodním kreditem. Mluvil jsem o této věci osobně s V. Havlem a věřil jsem, že pokud po volbách do Sněmovny v červnu 2006 bude ustavena vláda pod mým vedením, bude možné se o takový projekt pokusit. Topolánkova vláda se ale o projekty tohoto typu vůbec nezajímala.
Pokud dnes někdo (a to vč. prezidenta Zemana) jednostranně vyzdvihuje vztahy s Izraelem na úkor vztahů s arabskými státy, je to „nová“ tradice, založená v letech 2007–2013 pravicovými vládami. Zemanovu jednostrannou orientaci na Izrael nesdílel a mírnil v časech jeho vlády tehdejší ministr zahraničí J. Kavan. A je to také velmi nepraktické právě pro Izrael. ČR může i v dnešní fázi vztahů Izraele a arabského světa přispět k mírovému urovnání diplomatickými prostředky právě korektností vztahů a přátelstvím s oběma stranami sporu. I to od Sobotkovy vlády očekávám.
Zkrátka, s údajným odklonem současné vlády a prezidenta od odkazu V. Havla v mezinárodních vztazích je to jinak, nežli fantazírují ti, kdo o tom vědí jen opravdu velmi málo. Anebo ti, kdo vedou propagandistickou válku.
