I přesto svými chaotickými asociálními návrhy vyhnala do ulic čtyřicet tisíc veřejných zaměstnanců. Škrty v platech veřejných zaměstnanců jsou v takto uvažovaném rozsahu v evropském měřítku neslýchané. A jsou-li vůbec možné, pak jen v zemích s vážnými fiskálními problémy (Řecko, Lotyšsko, snad i Portugalsko se Španělskem), ale to Česká republika opravdu není.
Vláda, a to je první její pozoruhodný rys, chce uskutečnit generální útok na sociální stát. Při té příležitosti – jako jakýsi vedlejší produkt – chce zásadně oslabit, vlastně rozdrtit odbory, jako kdysi v Británii M. Thatcherová neblahé paměti. To vše s dokonalým mediálním krytím.
Sociálně demokratické strany – na rozdíl od komunistů – dávaly vždy přednost dialogu a spolupráci tříd a skupin ve společnosti. Hledaly i nalézaly společenskou harmonii. Česká pravice se však vydala jiným směrem. Již před volbami média a „celebrity“, pasované médii do pozice jakýchsi morálních autorit, které ovšem této roli nedorostly, uspořádaly štvanici na seniory. Tak, aby se každý, kdo by chtěl volit levici, styděl a pochyboval o své volbě. Akce „Přemluv bábu“, ale i studentské volby, to vše mířilo stejným směrem. Proti solidaritě ve společnosti. Po volbách to ovšem v trochu jiném směru pokračuje.
Veřejní zaměstnanci by prý neměli mít takové platy, protože soukromí zaměstnanci se museli již před časem uskrovnit. Policistů prý tolik nepotřebujeme, ani hasičských a policejních stanic. Lékaři – zejména mladí – už ostatně dříve pochopili (po úplném rozvratu vzdělávací soustavy mladých lékařů), že nejlepší, co mohou udělat, je odejít za lepším ze země. Možná, že jich nebudou tři tisíce, jak říkají profesní organizace lékařů, ale vysoký počet jich opravdu odejde. To pochopitelně podlomí činnost mnoha lékařských pracovišť zejména v krajských nemocnicích. Prostě děsivé nápady, s nepříjemnými společenskými dopady.
Koalice chce naprosto cílevědomě rozdělovat společnost, stavět jednotlivé společenské i profesní skupiny proti sobě navzájem. Výsledek činnosti vlády bude jasný: za stejné peníze v daních (nebo i po navýšení DPH za větší peníze) bude poskytován menší rozsah veřejných služeb. Zkrátka, nové heslo pravice zní: pryč se společenskou solidaritou.
Třetí bod, který se ukazuje po třech měsících činnosti vlády, to je velmi rozdílná úroveň členů vlády. Ministři typu Bessera či Fuksy představují odborně naprostý balast. Ministr Drobil je ministrem životního prostředí jen proto, aby „odzelenil“ tento resort. John je rytířem smutné postavy a všichni již pochopili, že je nejslabší postavou kabinetu. Je nesporně největším klaunem vlády, bavičem veřejnosti. Něco podobného jako John je i ministr Bárta. Celá ta podnikatelská skupina kolem ABL, která sdružila finanční prostředky, aby umožnila úspěch podnikatelského projektu Věci veřejné, bude chtít využít pozic získaných ve státním aparátu k dosažení návratnosti investovaných prostředků. Ministr Bárta se svého konfliktu zájmů už nikdy nezbaví.
Ve vládě jsou také rutinéři typu ministra financí Kalouska, naprostého demagoga Nečase, schopného překroutit jakákoliv fakta. Abych nezapomněl, ve vládě je ale také jeden člověk, snažící se o seriózní přístup. Je to ministr zdravotnictví Heger. Myslím, že svým přístupem se zcela vymyká stylu práce Nečasovy vlády. Je otázka, jak dlouho si tento přístup udrží nebo spíše jak dlouho vydrží on. Tak, jak vidím kvalitu jednotlivých členů vlády, domnívám se, že více než polovina členů vlády by se nemohla ve standardně řízené vládě vůbec objevit.
Kalouskova a Nečasova vláda však dala jasně najevo, že krize nekrize, rozpočtové škrty neškrty, bude prosazovat projekty zajímavé pro některé podnikatelské a zájmové skupiny spojené s vládou. O co se jedná?
V prvé řadě o ekologickou superzakázku, sice již ne za 115 miliard, ale i tak si zúčastněné firmy přijdou jistě na své. Dostavba dvou bloků Temelína, církevní restituce podle návrhu zákona zpracovaného Topolánkovou vládou, zašantročení bytů OKD miliardáři Bakalovi, sponzorovi stran vládní koalice. Už jsme se také dozvěděli, kde se vezmou finance na důchodovou reformu. Je to geniálně jednoduché. Zaplatíme je my všichni v navýšené DPH. Je to vskutku světová rarita, když koncepci důchodové reformy si stanovily – přes své exponenty soustředěné v Bezděkově komisi – privátní penzijní fondy samotné.
Řekněme si otevřeně, Kalouskova a Nečasova vláda je vládou politického byznysu a prvních sto dnů mohlo varovat všechny, kdo o věcech přemýšlejí, aby od ní nic dobrého nečekali. Už vůbec ne modernizaci země.
A určitě ne také zásadní boj proti korupci a s ohledem na nepříznivý vývoj státních financí v tomto roce nečekám zázraky ani ve fiskální oblasti.
