Podle rámcové dohody by měl na íránský jaderný program po dobu deseti let podroben mezinárodnímu dohledu, Írán by měl uran obohacovat pouze v jednom zařízení, a to pouze tak, aby jádro bylo možno využívat v energetice. Zároveň má Írán snížit počet centrifug na obohacování uranu ze současných cca 19 000 na 6104, z nichž obohacovat uran bude 5060 centrifug. Žádné nové pak Írán po dobu 15 let stavět nebude. Výměnou za to budou postupně zrušeny hospodářské sankce, kterým nyní Írán čelí. Troufám si tvrdit, že ani v případné možné útoky, které by na reaktory a další zařízení v Íránu byly alespoň průměrně účinné (odmyslím přitom jasné porušení mezinárodního práva), by nemohly přinést ani zdaleka tak pozitivní výsledek. Míním tím míru zásahu do jaderného programu Íránu a jeho „zmrazení“ v čase a zaměření programu na nezpochybnitelně mírové účely.

Osobně dohodu s Íránem také považuji za správnou cestou. Je to prostě vynikající průlom v americko-íránských vztazích. Zlepšení vztahů USA – Írán může otevřít také možnost dohodnout se s Íránem na pomoci v boji proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii.

Nejhlasitějším kritikem současné podoby dohody je izraelská vláda, jejíž předseda dohodu odmítá a radí americkému prezidentovi, aby ji nepodepisoval, nebo aby ji před podpisem alespoň silně upravil. Pro USA však jistě není přijatelné, aby zahraniční politiku USA na Středním a Blízkém východě řídil izraelský premiér, což B. Obama už před časem naznačil svým vyjádřením o tom, že USA by mohly přehodnotit svou politiku k Izraeli. (Toto vyjádření souviselo s Netanjahuovými výroky o tom, že dokud on bude u moci, samostatná Palestina nevznikne.) Netanjahu tak díky dohodě ohledně íránského jaderného programu ztrácí strašák, kterým po dvacet let strašil izraelskou veřejnost.

Jiří Paroubek