Dámy a pánové vážení přátelé,

Téma, které máme dnes na stole je mimořádně závažné, mimořádně složité, a leckdy i mimořádně bolestivé.

Žijí s námi a přece nikoliv, mají k dispozici stejné instituce, stejné školy stejné úřady a přece nemají. Jsou našimi spoluobčany, a přesto se jim snad nejhůře ze všech podařilo nasednout do vlaku změn nastartovaných v posledních 20 letech. Ano, hovořím o Romech.

Věci jsou ovšem zásadně složitější. Ze strany většinové společnosti slyšíme často rozhořčené výkřiky, že Romové jen natahují ruce, aby brali sociální dávky, vybydlují byty, nepracují. Naši řadoví občané říkají: Nám nikdo nepomůže, chceme, aby žili tak jak musíme žít my. Říkají to jinak a já jsem to jen převedl do slušné češtiny.

Nenamlouvejme si tedy nic: Jde o běh na dlouhou trať, který v podstatě stále ještě nezačal.

Na úvod se musíme zastavit. Základní podmínkou, co dělat dál, je, že si alespoň trochu porozumíme. Romové musí vědět, co vadí většinové společnosti na nich a naopak většinová společnost musí vědět, co vadí Romům. Bez otevřených otázek a poctivých odpovědi se nehneme dál.

V této zemi žijí i jiné menšiny, kupř. Vietnamci. Ne vždy je soužití zcela ideální, ale faktem je, že jejich začleňování do naší společnosti, zejména mladé generace, která se zpravidla horlivě připravuje na školách všeho typu, se děje až příkladně.

To všechno musíme umět zohlednit.

Ale hlavně musíme vycházet z jednoho faktu. Stejně to nakonec zůstane především na politické reprezentaci v tom nejširším slova smyslu od vlády až po starosty, jak se s tímto úkolem popasujeme. Neřešení problému Romského začleňování je časovanou bombou. Je to ovšem tikot bomby mnohaletý, že si již na něj mnozí zvykli.

To nejhorší co by mohlo nastat, je apatie, představa, že s tímto problémem stejně nepohneme.

Dámy a pánové,

Česká strana sociálně demokratická věnuje otázce spolužití Romské menšiny a většinové společnosti mimořádnou pozornost a troufám si tvrdit, že díky skvělé práci naší odborné komise se můžeme pochlubit nejhlubšími analýzami, nejkomplexnějšími návrhy na řešení a řekl bych i největším zanícením pro věc.

Zkušenost z doby působení zejména Topolánkovy vlády a jejích orgánů - rady pro záležitosti romské komunity, rady pro národnostní menšiny, rady pro lidská práva, zmocněnce vlády pro lidská práva činnosti samotných ministrů pro lidská práva a menšin jsou velmi slabé.

K jisté pozitivní změně došlo za úřednické vlády Jana Fischera, kdy zesílil jasný a nekompromisní boj proti pravicovému extremismu, proti xenofobii, homofobii, nacionalismu a rasismu. Aktivita policie, při odhalování násilných trestných činů s rasovým motivem například ve známém případu žhářů z Vítkova, byla příkladná.

Na druhé straně si asi řeknete: Co je nám to platné, když předseda stále ještě nejsilnější pravicové strany a bývalý předseda vlády uráží členy vlády pro jejich vlastnosti dané údajně jejich sexuální orientací, nebo židovstvím, v souvislosti s církvemi mluví o vymývání mozku a celý národ označuje za národ vepřo-knedlo-zelo, který je trvale, řekněme málo odvážný, připosraný.

Prosazovat v takovýchto podmínkách myšlenky pozitivního řešení je obtížné. Nicméně, právě proto, že jsem zmínil ODS a jejího nejvyššího představitele říkám a jejich neblahé působení na veřejný život i v této otázce říkám: Chce to změnu.

Programy jsou jednou věcí, jejich realizace věc druhá. Klíčovou úlohu mají totiž zástupci veřejné moci, kteří mají k Romům nejblíže, starostové obcí, zastupitelé obcí. Bez jakéhokoliv zjednodušení a zcela po pravdě musím konstatovat, že komunální politici vystupují v těchto otázkách velmi váhavě, a zejména ti pravicoví neváhají s úspěchem vyvolávat silné protiromské nálady.

Vzpomeňme starostu Jiřího Čunka, který vysídloval Romy ze Vsetína, či senátorku Lianu Janáčkovou, která zahájila svou kampaň na své znovuzvolení senátorkou vyvoláním rozporných výroků na adresu postižené rodiny, do jejichž oken znovu někdo vhodil zápalnou láhev. A to už ani nemluvím o chomutovské dobračce primátorce Ivaně Řápkové, která podivné okolnosti kolem svého titulu či ještě větší podivnosti kolem některých obchodních aktivit, které nastaly za jejího řízení města, se snažila vyřešit masivní exekucí Romů. Docílila něčeho, vyřešila tím něco? Kdyby tolik námahy věnovala tomu, že alespoň někteří z nich získají vzdělání či práci, udělá pro pozitivní řešení více. A nyní se ukázalo, že její spektakulární akce byla nejen nehumánní a nezákonná, což konstatovaly i soudy, ale veřejný rozpočet to stálo 8 milionů za zpackanou exekuci.

Dámy a pánové, samozřejmě, že víme, že názory ve většinové společnosti na Romy jsou velmi negativní. Včera jsem si přečetl v Lidových novinách zprávu o Petici proti vyučování romštiny na českých školách!!! Již údajně v pondělních odpoledních hodinách měla na Facebooku přes 40 tisíc příznivců. Obsahuje výroky typu: Vím, že Hitler byl svině, ale jedno dělal dobře, posílal ty zkur… cigány do koncentráku! Napsal jakýsi Pitrii Pizzorno Zálešák.

Hrozné. Ale je dobré o tom vědět. A je nutné těmto názorům čelit a přijde li- na to – i masivním postihem. Ale měnit musíme společně zejména fatální sociální postavení Romů.

Chce to změnu.

My sociální demokraté samozřejmě víme, jak silné jsou protiromské nálady v naší veřejnosti. Ale zároveň víme, že právě sociální kořeny těchto problémů a humánní zaměření naší strany nám přímo ukládá se co nejaktivněji zapojit do jeho řešení a učinit strategický obrat v trendech. Problém integrace Romů samozřejmě nevyřešíme ani tím, že budeme hledat jednoduchá řešení typu Čunka – Řápkové či Janáčkové, ale ani tím, že si budeme lakovat věci na růžovo a přitakávat na to, že za vším stojí český rasismus. Musí jít pod povrch věcí - poctivě, upřímně a účinně.

Problémů, o kterých by se dalo hovořit, je mnoho. Ale jedním chci začít. Musíme s ním pohnout stůj co stůj: Potřebujeme pracovní místa pro Romy, potřebujeme vzdělání pro nastupující romskou generaci.

Lehce se to řekne, ale mnohem obtížněji prosadí. Jsem si zároveň plně vědom toho, že uprostřed dnešní hospodářské krize, kdy se obávají o zaměstnání občané celé České republiky, je nastolování tohoto požadavku velmi citlivé. Ale říkám otevřeně, že nemůžeme dál pokračovat v situaci, kdy jedna generace Romů za druhou od narození vstupuje do života, kde se nepracuje a žije se převážně jen z dávek sociálního zabezpečení. A v tomto ohledu se nemylme. Z hlediska možnosti získat zaměstnání jsou Romové za současné situace prakticky zcela vyřazeni z možnosti ji získat. Anebo chcete-li jinak, jsou diskriminováni. Jsou diskriminací hnáni být na doživotí bez práce a žití ze sociálních dávek, což na druhé straně pobuřuje ty, kteří si musí na živobytí často velmi tvrdě vydělat.

Nalijme si také čistého vína: Jde o problémy, které režim před rokem 1989 neznal. Právo na práci a tomu korespondující i povinnost pracovat, jakkoliv s tím spojená s celkovou extrémně nízkou produktivitou práce, tento, pro nás dnes zásadní úkol řešila jednoznačně. Práce se pro každého, tedy i pro Romy našla, možná nekvalitní, možná ne dobře placená, ale byla. Jak říkají autoři jedné odborné studie z roku 2002 Frištenská a Víšek nebo Pavelčíková z roku 2004: Mezi lety 1970 až 1989 (zejména pak po roce 1980) realizoval stát vůči Romům řadu opatření, které byly jako celek nazvány „politikou integrace cikánského obyvatelstva“. Byla to politika zcela nová, humánnější než předešlé. Termín integrace v záhlaví těchto opatření byl však chápán „jen“ jako integrace sociální, jako překonání sociální izolace Romů, jako vyrovnání jejich životní úrovně se společenským průměrem. Některá sociální opatření vůči Romům tohoto období byla velmi pozitivní a účinná (a zřejmě se k nim budeme vracet).

Tolik citace. Pro ty, kteří se zdráhají tento problém řešit pod záminkou, že je to věcí Romů samotných, připomínám, že se mýlí. Sociální vyloučení Romů má pro Českou republiku za následek mnohamiliardové ekonomické ztráty. Ze zprávy, kterou v roce 2008 na semináři platformy EU pro sociální začleňování Romů poskytli Christian Bodewig ze Světové banky a Eva Hromádková z výzkumného střediska CERGE-EI vyplývá, že ztrátu produktivity v roce 2008 lze odhadnout na 9,7 miliardy korun a ztrátu přímých rozpočtových nákladů na 6,2 miliardy korun. A to byla jen spodní hranice odhadů!

Jaká je dnes situace? Od začátku 90. let 20. století postupně přišla o zaměstnání drtivá většina dnešních obyvatel sociálně vyloučených romských lokalit. Častá je i situace, kdy jsou bez zaměstnání všechny dospělé osoby v domácnosti. Nezaměstnanost má na obyvatele sociálně vyloučených lokalit naprosto destruující dopady Vedle materiální chudoby se jedná o sociální a psychologické důsledky (vyloučení z participace na ekonomickém a sociálním životě české společnosti, rezignace na další hledání práce, ztráta pracovnících návyků, podléhání závislostem). Pokud romští obyvatelé sociálně vyloučených lokalit pracují, je jejich pozice na trhu práce většinou marginální. Vykonávají především sezónní a příležitostné práce, které nejsou podloženy pracovními smlouvami. Tato forma práce je spojena s nízkými výdělky a neustálou nejistotou ztráty pracovního místa. Navíc je tato forma práce výhodná pro zaměstnavatele, jehož náklady jsou v takovém případě výrazně nižší. Zaměstnanecké pracovní poměry na dobu neurčitou představují v případě sociálně vyloučených lokalit naprosté výjimky.

Romové, kteří zůstali nezaměstnaní i několik let (výjimkou není ani 5 – 10 let), často ztratili sociální kompetence nutné pro vstup do zaměstnání. Dospívající romská mládež si v řadě případů tyto dovednosti již vůbec neosvojila (především proto, že jim nebyly vštěpovány jejich rodiči). Jedná se především o schopnost pravidelného pracovního výkonu, dochvilnost, schopnost podřídit se nadřízenému pracovníkovi, komunikační dovednosti, smysl pro týmovou práci a dodržování řádu.

Odhady poskytované úřady práce, terénními pracovníky a vyplývající z celorepublikových výzkumů hovoří přinejmenším o nadpoloviční většině (nejčastěji 90-100 %) nezaměstnaných dospělých osob v sociálně vyloučených romských lokalitách, a z ní vyplývající potenciální exekuce mzdy při legálním zaměstnání, diskriminace Romů na základě rasových či kulturních předsudků a stereotypů na straně zaměstnavatelů, někdy se opírajících o předchozí špatné zkušenosti s pracovní morálkou jiných romských zaměstnanců, jindy stereotypů čistě apriorních.

A s tím souvisí i jiná čísla: Naprostá většina z dnešních 310 sociálně vyloučených romských lokalit v České republice vznikla až po roce 1989 v průběhu 90. let 20 stol. v důsledku postkomunistické transformace. 65% zkoumaných lokalit existuje déle než 10 let.

Ta čísla jsou hrůzná, a jsou podmíněna celou řadou faktorů.

Již zmíněnou - nízkou kvalifikací, často i změněnou pracovní schopností; vytěsněním z trhu (práce lépe kvalifikovanými zahraničními dělníky, ochotnými pracovat za nízké mzdy, popř. i nelegálně ale i vlastním rozhodnutím jednotlivců, vycházející zejména z demotivujícího poměru mezi poskytovanou mzdou a sociálními dávkami (včetně možnosti nelegálně si k sociálním dávkám přivydělat);

Myslím si, že právě v této oblasti je změna nezbytná. Stůj co stůj musíme docílit v určitém, sledovatelném období, například v periodě příštího volebního období - pokles romské nezaměstnanosti alespoň o 30 – 40 %. A bude-li snížení vyšší, tím lépe.

Každý dnes nezaměstnaný Rom, který získá trvalou práci a neopustí ji, je přínosem pro společnost.

Jde o celospolečenský úkol prvořadé priority. Představa, že bychom se zase za 4 roky sešli a Romská nezaměstnanost by činila stále 80 - 90 % je pro mne nepředstavitelná a pokládal bych to za osobní neúspěch.

Chápu, že budeme muset využívat i stávajících řešení jako jsou např. nejrůznější doprovodné programy při zaměstnávání obtížně zaměstnatelných osob ze sociálně vyloučených, dotace mzdových nákladů subdodavatelských firem, masivní podporu sociálních firem, tj. neziskových, která podnikají, realizují výrobní provoz a zisk znovu investují nebo ho využijí pro sociální programy, podpory programů doplnění vzdělání a rekvalifikací odpovídající potřebám místního pracovního trhu, znovuzískávání pracovních návyků a klíčových sociálních kompetencí, masivní podporu chráněných dílen, či zavádění programů podpory drobného podnikání atd. atd.

To všechno jsou ovšem přání, mnohokrát vyřčená, která se nezmění, než když je nepostavíme na účinný zákonný rámec. Žijeme v právním státě a i případné výhody ve prospěch romské entity směřující k vyvážení současné hluboké disproporce oproti většinové společnosti musíme zákonným způsobem upravit.

Proto převezme-li naše strana po květnových volbách vládní odpovědnost, pokládám za nezbytné, aby byl přijat zákon o Agentuře pro sociální začleňování v romských lokalitách, která by komplexně řešila otázky začlenění Romů do života společnosti a umožnila posílení pracovních, ekonomických a vzdělávacích podmínek pro jejich začlenění, zákona který bude zavazovat nejen vládu a ministerstva, ale obce řízené starosty a primátory typu Řápkové, Janáčkové či Čunka.

Jestliže je otázka mimořádně vysoké nezaměstnanosti problémem, který musíme řešit takřka okamžitě bez ohledu na značné úskalí, o kterých jsem se zmínil, vzdělání je klíčem k emancipaci romské entity a jejího skutečného začlenění do společnosti.

Základním východiskem při hledání klíče k řešení problému integrace lidí pocházejících z romské etnické skupiny v oblasti vzdělávání je společenské postavení Romů ve většinové společnosti. Jako každá etnicky rozlišitelná komunita, která byla z historických a sociálních důvodů vytlačena na okraj společnosti, i Romové zaujímají apriorně negativní, obrannou pozici vůči většinové společnosti. Uzavírají se do vlastní komunity, ve které udržují tradiční způsob života, v některých subetnických skupinách i mateřský jazyk. Předsudky
a negativní zkušenost na straně většiny i romské menšiny jsou zdrojem vzájemné nedůvěry, která se mnohdy projevuje skrytým i otevřeným nepřátelstvím. Vzájemná nedůvěra poznamenává sociální komunikaci mezi jedinci obou skupin od útlého věku a bohužel, ani škola není pro většinu romských dětí místem, které by považovaly
za přátelské.

Škola, která chce úspěšně vzdělávat romské děti, musí též najít cestu k jejich rodičům. Musí je přesvědčit o tom, že není nepřátelskou institucí ani k dětem, ani k nim samotným.

To co možná platí u všech dětí, u romských zvlášť: Potřebujeme prosadit povinné předškolní vzdělávání pro děti ze sociálně vyloučených lokalit a pochopitelně zdarma. Je totiž základním předpokladem pro jejich další úspěch ve škole.

Dnes je situace zcela opačná: Romští rodiče zpravidla, až na výjimky nezapisují děti do mateřských škol. Důvodem je jednak placená péče (stravování) v těchto zařízeních, docházka není povinná, matky s malými dětmi nepracují, takže nejsou pod tlakem sociální nutnosti služeb mateřské školy využít a obecně Romové nemají k tomuto zařízení důvěru.

Některé děti žijící v prostorově a sociálně vyloučených lokalitách toto prostředí opustí teprve při nástupu povinné školní docházky. Některé tyto děti nikdy neviděly knížku, nemalovaly, nevystřihovaly nůžkami, nemají tak např. rozvinutou jemnou motoriku. Tyto děti mají také jazykovou bariéru. Nemluví romsky ani česky natolik dobře, aby byly v tomto jazyce vzdělavatelné. Často neznají výrazy nutné pro orientaci v čase a prostoru. Bez ohledu na individuální vzdělávací předpoklady je zřejmé, že takové děti jsou při nástupu povinné školní docházky extrémně znevýhodněné.

Protože rodiče těchto dětí jsou v drtivé většině adresáty finanční pomoci od státu (dávek státní sociální podpory, dávek pomoci v hmotné nouzi). ČSSD navrhne využití příjmu finanční pomoci od státu k motivaci rodičů těchto dětí, např. zvýšením finanční výpomoci o příslušný koeficient, pokud dítě navštěvuje zařízení pravidelně.

Stejně zásadní je problém vzdělání v dalších fázích základního i středního školství.

Je to náročný problém, ale česká škola nedokáže hendikep dětí v uvedených oblastech vyrovnat a nastavit tak pomyslnou startovací čáru všem dětem v počátečním vzdělávání stejně. Česká škola stále neumí zohlednit specifika výchovy dětí v romských rodinách, základní kulturní rozdíly a neumí pracovat s nepsanými pravidly dodržovanými v romských komunitách. Jestliže budou tyto znevýhodněné děti neúspěšné hned na počátku školní výchovy, jejich nechuť ke vzdělávání to bude jenom prohlubovat, mohou na další vzdělávání i rezignovat. Česká škola by se měla proto více otevřít spolupráci. Může se aktivně zapojit do komunitního plánování. Může nabídnout pro všechny žáky nabídku kurzů romštiny či v odborných předmětech bude akcentovat výuku o historii Romů. Stereotypy, předsudky je možné setřít zejména tím, že se vytvoří prostor pro vzájemné poznávání. Je důležité, aby na školách fungovali fundovaní pedagogičtí asistenti či asistentky, aby děti dostávaly od školy zdarma školní pomůcky. V případě, že si rodina nemůže dovolit hradit dopravu, aby byla tato zdarma.

Mluvíme-li o Romech, musíme rovněž hovořit o patologických jevech, jako jsou kriminalita, drogy, ale i lichva a další.

Jedním z nejzávažnějších problémů se stává v České republice problém exekucí. Podle údajů ve veřejných zdrojích je jich nařízeno již jeden milión případů. To představuje nejen extrémní zátěž pro soudy, ale zejména platí, že nastavené podmínky nákladů exekutorů vedou k doživotnímu ožebračení a bezvýchodnosti celé masy obyvatel včetně Romů. Podle našeho názoru je nutné učinit takové změny exekučního zákona, že kdykoliv bude ochoten dlužník a připraven dluh uhradit a byť i zčásti, musí mít nárok na výraznou slevu z nákladů.

Stejným příkladem je otázka lichvy a vysokých úroků u spotřebitelských smluv. Jako společnost lidsky nemůžeme mít zájem na dalším prohlubování zadlužování. I když se nám již v tomto volebním období nepodařilo prosadit změny zákonů v této oblasti, přistoupíme k nim v příštím volebním období.

Dámy a pánové,

Již jsem několikrát naznačil, že Romové ve všech ohledech představují skupinu, na kterou drtivě dopadla změna sociálního a ekonomického režimu. Neřešení těchto problémů však v zápětí u nás, tak jako i jinde v Evropě i ve světě nese s sebou dramatický nárůst pravicového hnutí. Je dobře, že ministerstvo vnitra vedené Martinem Pecinou se jak v policejní činnosti, tak i v soudních aktivitách postavilo tomuto společenskému jevu čelem. Zákaz Dělnické strany je dobrým krokem. Není tím vše vyhráno do budoucna. Pravicový extremismus se nevzdá, ale posílilo to naši odvahu čelit mu.

Vážení přátelé,

Nezakrývám, že oblast, o které dnes hovoříme, je zřejmě nejsložitější ze všech, o které se ČSSD zajímá.

Jako předseda jedné ze dvou nejsilnějších politických stran v zemi a hlavně jako předseda té strany, která rasismus či xenofobii nikdy nepřipustí, chci ještě dodat:

Naši romští spoluobčané musí vědět, že nám záleží na jejich problémech, ale musíme je přesvědčit, aby se snažili též pochopit pohledy většinové společnosti.

Jsme od toho, abychom si navzájem pomáhali. A víme, že problémy Romů jsou problémy celé společnosti. Nevyřešíme-li je, nebudou zoufalí a vyloučení jen Romové, ale neúspěšná bude i celá Česká republika.