Je třeba říci, že prezident Zeman přistupuje k plnění své funkce dle ústavy tak, že svým kritikům značně ulehčuje roli. Odmítá jmenovat profesory, zbavil se ústavního práva poskytovat milosti (a jak je vidět u zjevných justičních omylů, ke kterým dochází, bylo by dobré, aby i tohoto svého práva prezident využíval), a pokud se zbaví ještě tak jedné, dvou dalších povinností vyplývajících mu jako prezidentovi z ústavy, vypadá to, že už by mohl akorát krmit jeleny a daňky v krmelci lánské obory.

Zdá se, že většina připravovaných změn ústavy, a zejména v tom případě, kde tyto změny nesou rukopis ministra Dienstbiera, je velkým právním kutilstvím. Na tomto vrcholu stojí zřejmě změna, díky níž by na prezidenta republiky mohla podat ústavní žalobu dokonce i Sněmovna. To je přímo kolosální nesmysl.

Představme si, že by v čele státu nestál M. Zeman, ale typ člověka, jakým je německý prezident Gauck, který výkon své funkce pojímá jako duchovně-morální vedení země.

Pokud prezident pojímá výkon své funkce tímto způsobem, logicky se musí dostávat do rozporů s vládou, která bude vždy akcentovat praktický a pragmatický výkon politiky. Přitom však upozorňování vlády na nedostatek morálky či etiky nemusí být nijak špatné a škodlivé. Pokud by ale platila navrhovaná změna, vláda by mohla být v pokušení poškádlit moralizujícího prezidenta ústavní žalobou…

Byl jsem vždy proti úvahám o zavedení poloprezidentského systému v ČR. Myslím, že by čeští prezidenti v politickém systému státu ideálně měli mít pozici, kterou měli čeští prezidenti I. Československé republiky zakotvenou v ústavě z roku 1920.

Snižovat v této souvislosti roli prezidenta v zahraniční politice rovněž nevidím jako rozumné. Vláda by měla postupovat velmi realisticky a také s ohledem na to, že v čele ČR může příště stát člověk, jenž půjde Gauckovou, a nikoli Zemanovou cestou.

Jiří Paroubek