„Deficit se podaří snížit na polovinu z 5,8 % HDP na 2,8 % v tomto roce,“ řekl Kalousek. Ve většině rozpočtových statistik – s výjimkou hlášení do Bruselu - však byl pro loňský rok vykazován jen rozpočtový schodek 2,6 % HDP, protože výkazy se snažily nevidět další obrovský závazek vlády v podobě finančního vypořádání církevních restitucí.

Sám Kalousek považoval ono vyšší číslo za zkreslující, neboť popisovalo čistě účetní položku, která bude fakticky rozprostřena do třiceti ročních splátek, kdy se teprve bude měnit ve skutečné výdaje. Proč nyní po tomto čísle přesto sáhl? Přeci proto, aby mohl vykázat „snížení“ schodku z loňských 2,6 % HDP na letošních (spíše vysněných) 2,8 % HDP. A tak je to se všemi Kalouskovými čísly.

„Zároveň průměrné náklady na obsluhu státního dluhu výrazně poklesly,“ uvedl dále končící ministr Kalousek a upřesnil, že výnos desetiletého korunového státního dluhopisu poklesl ze 4,75 % na 1,89 % a ušetřil tak 20 miliard korun na úrocích ročně.

Co tento výrok znamená? Výnos desetiletého státního dluhopisu je sledován Českou národní bankou jako jedno z tzv. maastrichtských kritérií pro přijetí eura. Na první pohled je jasné, že Kalousek nabízí srovnání s krizovým rokem 2009.

Náklady na obsluhu státního dluhu jsou úměrné celkové úrovni úrokových sazeb v Evropě, nastavené Evropskou centrální bankou na nulu, takže výnos desetiletého německého bundu je nyní na 1,58 % (ve chvílích paniky byl ale tržní výnos pod nulou, kdy si investoři připláceli za pobyt v „bezpečném přístavu“).

A přirozeně, že obsluha státního dluhu je úměrná i jeho velikosti. Ta se rozhodně nesnížila. Připomeňme, že mezi lety 2002 až 2008 byl dluh sektoru vlády extrémně stabilní a pohyboval se v úzkém pásmu mezi 27 a 29 procenty HDP, což bylo téměř nejméně v EU.

Obrat nastal až roku 2009 a zejména v letech „rozpočtově odpovědné“ Nečasovy vlády. Když totiž ministr Kalousek mluvil o „rozpočtové odpovědnosti“, neměl na mysli snižování dluhu, o kterém tak působivě hřímal již před volbami 2006. Teď už nabízel jen „snížení tempa růstu“ státního dluhu, přitom jako měřítko bylo použito rozpočtové fiasko roku 2009. A tak není divu, že jsme se roku 2012 dopracovali k vládnímu dluhu srovnatelnému se 45,9 % HDP. Dluh tedy rostl dvakrát rychleji než HDP, takže splácení bude dvakrát obtížnější než na začátku období.

Jestliže ministr Kalousek na konci svého působení zvolil i nad takto neradostným výsledkem pochvalný tón, inspiroval se zřejmě filmem Marečku, podejte mi pero. Vzpomeňme, jak se tam studijní výbor stébla chytá zvoláním: „A co ta pěkná čtyři mínus?“

Odvrácená strana čísel, které se snaží naznačovat zlepšení dluhové situace, vypovídá spíše o něčem jiném. Ministerstvo financí za Miroslava Kalouska zvolilo jednoduchou strategii – soustředilo se jen na hodnoty rozpočtových schodků a na úrokové výnosy státních dluhopisů a zlomilo hůl nad tím, co to udělá se zbytkem ekonomiky. Výsledek známe. Ekonomové mluví o potvrzení Krugmanova pravidla, podle kterého částka, o kterou se snížily rozpočtové schodky technikou škrtů, způsobila stejně velký výpadek HDP. A tak tu máme historicky nejdelší recesi české ekonomiky, která si vybírá daň v otřesených podnicích zejména ve stavebním, těžebním a zpracovatelském průmyslu a v poklesu životní úrovně občanů.

To však není všechno. Dnes již exministr Kalousek si vydobyl ve vládě tak silné postavení, že mohl přenášet své problémy na jiné. Podívejme se, jak třeba naložil s ministrem zdravotnictví Hegerem, kterému vůbec nepomohlo, že je ze stejné stranické líhně, tedy z TOP 09. Přišel o 5,5 miliardy korun původně vybraných na zdravotním pojištění, které zmizely pro potřeby záplatování rozpočtového schodku v důsledku jednoduchého triku. Zvýšení DPH. Zmíněná částka představuje přesun jen za jediný rok 2012.

Další peníze dostal ministr financí k dispozici změnou rozpočtových pravidel, která umožňuje pracovat s účty organizačních složek státu a dalších subjektů napojených na veřejné prostředky jako s „centrální likviditou“ státní pokladny. Na první pohled jde jen o hospodárné využití rezerv, které se dříve povalovaly mimo dohled ministerstva, ale fakticky jde o přenesení rizika státních financí na subjekty, které to nebudou moci příliš ovlivnit.

Toto riziko není malé. Do hry tak vstoupilo „nových“ zhruba 70 miliard korun. A protože nízké úroky vylákaly ministerstvo k tomu, aby si vedle toho vytvořilo rezervu dluhopisů nad aktuální potřebu, činí nyní „disponibilní likvidita“ státní pokladny 250 miliard korun. Mohou posloužit jako rezerva pro případ obtíží při prodeji státních dluhopisů nebo jiném krytí schodků státních financí, ale pak to vletí do účtů veřejných institucí jako dokonalá tsunami.

Obezřetnost je nutná i jinde. Nízké úroky se mohou prodražit, varuje guvernér České národní banky Miroslav Singer v červnové zprávě o finanční stabilitě. Pokud by se vývoj na trzích obrátil, banky, které tyto dluhopisy drží, utrpí velké cenové ztráty.

Zpráva o finanční stabilitě pracuje se scénáři, které už byly představeny v dřívější Zprávě ČNB o inflaci. Jeden z nich počítá s prohloubením recese až na tříleté období, což už dnes není jen pouhá hypotéza, jak to působilo na jaře. V prvním čtvrtletí letošního roku HDP meziročně klesal o 2,4 procenta a pokles dále zrychluje. Další nebezpečný signál představuje fakt, že průmyslové ceny míří do pásma deflace, s výjimkou cen zemědělské produkce.

Úroky by tedy zůstaly dole, ale použitý model ČNB naznačuje, že by silněji oslabovala koruna. To by se dotklo zahraničních dluhopisů ČR, které na konci roku 2012 činily zhruba 18,6 % státního dluhu, po nárůstu o 2,2 % za jediný rok. Mnohem důležitější je však údaj, že velká porce zahraničního dluhu – možná největší za deset let – je splatná v příštím roce, kdy by mohly negativní vlivy hospodářské recese kulminovat. Vyčteme to ze Strategie financování a řízení státního dluhu ČR na rok 2013. Lze odhadnout, že se jedná asi o 70 miliard korun podle kurzu ke konci roku 2012 (průměr byl 25,143 CZK/EUR). Kdyby kurz spadl ke 30 korunám za euro, je to deset miliard korun navíc.

Zkusme si přitom představit, že ČR nezareaguje na oživení v okolních zemích a začne to schytávat z více stran. Úroky v okolních zemních půjdou nahoru, což způsobí ztráty držitelům českých státních dluhopisů. Ratingové agentury přehodnotí riziko země, které se dlouhodobě hospodářsky nedaří a důrazně zdraží český dluh. Koruna bude pokračovat v poklesu a zvýší náklady zahraniční složky dluhu. A zesláblá ekonomika dále podtrhne snižování daňových příjmů. Pak půjde pravda o českých veřejných financích ven.

Všechna ta prohlášení o snižování schodků a úsporách jsou tedy pouhé kejkle s čísly, které mají zastřít neradostný vývoj českých státních rozpočtů, trpících nikoliv nadměrnými výdaji, ale podtrženými příjmy a zdevastovanou reálnou ekonomikou. V tomhle kurzu nebylo radno pokračovat. První krok k nápravě znamená skončit s Potěmkiádou, kdy se problémy financí odkopávají na jiné rezorty, a podívat se na skutečný stav bez těchto zkreslení. Druhý krok spočívá v produktivním využití rezerv, které mohou sloužit k lepším účelům než je vytírání zraku. Čekají nás těžké časy a ty potřebují aktivní vládu s jasnou růstovou strategií.