Samozřejmě, že se ČT nevyhnula drobným i větším zkreslením, zejména pokud jde o případnou roli Sovětského svazu v možném válečném konfliktu v září roku 1938. Ale to je vcelku detail, který svědčí jen o jisté zaujatosti ČT proti Rusku.
Největšími kritiky toho, že se v září roku 1938 Československo nebránilo se zbraní v ruce, byla od prvních dní po vstupu Mnichovské dohody v platnost česká pravice a v době komunistického režimu také komunisté. Zejména tyto dvě politické síly zdůrazňovaly, že jsme se měli bránit a komunisté zdůrazňovali možnost neakceptované sovětské pomoci. Je dobře, že většina historiků, kteří se vyjadřovali k Mnichovu a k rozhodnutí Edvarda Beneše a československé vlády přijmout Mnichovský diktát na základě faktů, veřejnosti sdělila, že případná válka s Německem, která by se mohla zaštitovat mandátem tří dalších velmocí z Mnichova, by přivedla národ až na samou mez jeho existence. Ostatně, bojovat boje s osmdesátiletým zpožděním nemá velký smysl. Zrada západních mocností byla evidentní a Hitler se zbavil strategicky jako protivníka země, která byla velmi dobře vyzbrojena a připravena se bránit. Ovšem za předpokladu splnění smluvních závazků Francie a Sovětského svazu. Sovětský svaz byl vázán k vojenské pomoci jen v situaci, kdy by se k vojenské pomoci odhodlala Francie. Hitler získal v říjnu 1938 veškerý zbrojní potenciál tehdejšího Československa a mohl jej zapojit do válečných příprav Třetí říše. Československo, jak známo, patřilo před II. světovou válkou k největším výrobcům a vývozcům zbraní na světě. A nelze nezmínit, že zejména při přepadení Francie na jaře 1940 německá armáda použila ve svých motorizovaných jednotkách také čtyři sta tanků, které získala z výzbroje bývalé československé armády.
Edvard Beneš, jak správně předpokládal, musel jen v době války konstatovat, že západní velmoci ve všeobecné válce, která v září 1939 nastala, musely bojovat i za nás. To si koneckonců sami způsobily svým mnichovským rozhodnutím.
Mistrovským tahem prezidenta Beneše bylo zejména to, že 30. září na zasedání vlády vlastně protiústavně navrhl vládě přijetí Mnichovského diktátu. Ratifikace takového smluvního dokumentu totiž podléhala v předválečné Československé republice podle její ústavy jen parlamentu. A toto vnucené rozhodnutí čs. vlády, o němž se ani nehlasovalo, otevřelo možnosti ještě za války jednat se západními spojenci a Sovětským svazem o uznání nulity Mnichovské dohody od samého počátku. To nakonec umožnilo obnovit v květnu 1945 Československo prakticky v předmnichovských hranicích.