Kromě toho EU má zcela jiný pohled na vztahy k Íránu (i k Izraeli), nežli současný americký prezident, který jednostranně vypověděl nukleární smlouvu s Íránem a uplatnil vůči němu hospodářské sankce. Pokud ještě před dvěma lety tryskal z představitelů největších států EU při setkání s americkým prezidentem Obamou optimismus a vzájemná empatie, dnes je všechno jinak. Většina komentátorů západoevropských médií, hovoří velmi slušně o údajné sinusoidě vztahů EU a USA, kde se prý střídají pravidelně vzestupy a pády pozitivního a negativního vývoje ve vzájemných vztazích.
Je velmi obtížené udržet jednotu dvaceti osmi a perspektivně dvaceti sedmi států EU v zahraničněpolitických otázkách. V otázce Íránu však americký prezident k takové přímo manifestační jednotě v rámci EU přispěl. Evropa potřebuje životně nezbytné dodávky plynu a ropy z oblasti Perského zálivu včetně Íránu. USA mají v současné době nadprodukci těchto surovin těžených z naftonosných břidlic. Prostě Spojené státy nepotřebují příliš sofistikovaně jednat v oblasti Perského zálivu, stačí jim jen, když si podrží své dosavadní strategické spojence, Izrael a Saúdskou Arábii. A naopak udělají strašáka z Íránu, který se přece pro to tak hezky hodí. Ve středu nejvyšší představitelé EU – pánové Tusk a další – projevili nebývalou odvahu bránit zájmy evropských firem proti eventuálním americkým sankcím v souvislosti s Íránem.
Prostě v EU udělala velký emancipační krok ve vztahu k USA. A nyní v logice věci musí následovat další kroky, včetně například vytvoření společné, funkční armády EU tak, aby EU byla brána ve světě jako velmoc ve všech aspektech.