Argumentace Turecka, že ruský letoun prý překřížil turecké území, jeho malý cípeček obklopený syrským územím, a byl tureckými letci desetkrát varován a pak byl sestřelen, nesedí.
Tato argumentace by seděla, kdyby například německý letoun Junckers v roce 1938 přelétával ašský výběžek a byl sestřelen československými letci. To by během těch několika minut, které by tato cesta trvala, ze sebe mohli letci desetkrát takové varování dispečeři vysoukat. Ale během sedmnácti vteřin, během kterých podle Turecka došlo k narušení tureckého vzdušného prostoru ruskou stíhačkou, to vlastně ani nebylo technicky možné…
Turecká letadla musela být ve vzduchu již předem, před příletem ruského letadla k hranici, protože jinak by prostě ruská stíhačka, pokud by turecká letadla po narušení vzdušného prostoru teprve vzlétala, už dávno byla na svém letišti v syrské Latakii. Takže celá akce byla Turky pečlivě naplánována a provedena.
Je potřeba z toho vyvodit několik konsekvencí
1. Členství ČR v NATO jsem vnímal jako posílení pozice ČR a zajištění bezpečnosti země jako v dějinách nikdy předtím. To však vyžaduje, aby se všechny členské země NATO chovaly alespoň přiměřeně odpovědně. Turecko se v tomto případě vydalo dobrodružnou cestou a vláčí za sebou v rámci svého neoosmanského snu celou alianci.
2. Nelze nevnímat vyjádření některých oficiálních představitelů Turecka v posledních dnech, např. tureckého velvyslance v Paříži, který v souvislosti s teroristickými útoky IS v Paříži nechutně blábolil o tom, že by vlastně Francouzi měli myslet na 1,5 milionů Alžířanů, kteří zahynuli v koloniální válce, kterou vedla Francie v Alžírsku. Možná, že by bylo dobré, kdyby se turecký pan velvyslanec tak trochu držel zpět, protože v tomto roce si svět připomíná sté výroční děsivé genocidy tureckých Arménů, kdy za neuvěřitelných krutostí a nelidských excesů turecké soldatesky bylo života zbaveno 1,5 až 2 miliony zcela nevinných obětí, a to způsobem srovnatelným snad jen s infernem nacistických táborů. Turecko dodnes nenašlo sílu k tomu, aby se za tato zvěrstva omluvilo, a více méně je stále tvrdošíjně popírá. A to v rozporu s historickými fakty.
3. IS stále dýchá jen proto, že mu je poskytována přímá a nepřímá podpora z Turecka. Ta přímá například tím, že těm, kdo chtějí bojovat džihádástiský boj na straně IS, je umožněno nerušeně procházet Tureckem. Přes Turecko je dále do světa Islámským prodávána státem ukradená syrská ropa a také uloupené umělecké artefakty, často nedozírné historické ceny. Turecká vláda, tedy vláda členského státu NATO, k tomu se sympatiemi přihlíží.
4. Řekněme si to otevřeně, sestřelení ruské stíhačky bylo aktem státního terorismu a nejlepší trefou, kterou zatím udělali bojovníci IS.
5. Turecko nese plnou odpovědnost za pravděpodobnou smrt ruského pilota. Turecko si chce vynutit, aby v severní oblasti Sýrie, kde žije celkem malá minorita etnických Turků, mělo, v rozporu se stanoviskem legální syrské vlády, kterou chce Turecko svrhnout, bylo vytvořeno nárazníkové pásmo, a chce, aby takové nárazníkové pásmo de facto respektovali i ruští letci. Pokud je pravda, že ruské letectvo má k dispozici rušící zařízení, které prakticky odříznou letadla potenciálního protivníka od spojení se základnou, nezbude Rusům než do oblasti blízko tureckých hranic takové přístroje nasadit. Tak, aby nedošlo k opakování této smutné události.
6. Útok Turků na ruské letadlo je provokativním pokusem znemožnit dohodu mezi Ruskem a mocnostmi Západu o společném postupu proti IS, což by ve svých důsledcích znamenalo delší přežívání této teroristické organizace a také další vlny uprchlíků do Evropy, jichž zhruba 80 % přichází do Evropy právě přes Turecko, čemuž Turecko nijak nebrání.
7. Politika Turecka v Sýrii, která je zaměřena na rozbití územní celistvosti této země (viz útoky na legální vládu a kurdskou menšinu v severní oblasti země u tureckých hranic), je přitom velmi krátkozraká. V samotném Turecku je nejméně 15 milionů etnických Kurdů a je zřejmé, že pokud se osamostatní syrští a iráčtí Kurdové do nového státu, bude nakročeno také k rozpadu Turecka jako jednotného státu. Je otázka, zda se pak premiér Davutoglu bude ještě smát. 15 milionů Kurdů je obrovská masa, a pokud se dá do pohybu, a skoro o tom při těchto pochybných manévrech Turecka nepochybuji, nebude možné takový pohyb zastavit. Ostatně již Sévreská smlouva mezi Tureckem a Dohodou z roku 1920 počítala s kurdskou samostatností. Je potřeba vědět, že také politická orientace Kurdů, a to ve všech třech státech, kde nyní žijí, je relativně silně levicová, a zejména sekulární. A to na rozdíl od státní ideologie, kterou prosazuje v současné době v Turecku autoritativními prostředky Erdoganův režim.
