Merkelová sice připustila, že „Vyhnání a útěk Němců, byly především bezprostředním následkem Němci započaté II. světové války a nevýslovných zločinů nacionálně socialistické diktatury“. Kdyby tímto skončila, mohli bychom vést určitý spor jen o slovo – vyhnání -. Ale z hlediska obsahu nelze proti tomuto vyjádření nic namítnout. Merkelová, ale pokračovala: „To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění“.
Paní kancléřka se pochopitelně mýlí. Jedno i druhé, v případě Československa, existovalo. Sudetoněmecká menšina v českém pohraničí pomohla Hitlerovi rozbít demokratický a dobře se rozvíjející československý stát, ve kterém byla solidně zajištěna i práva národnostních menšin. Sudetoněmecká strana vedená Konrádem Henleinem, byla trojským koněm Adolfa Hitlera v Československu a měla velkou, zdrcující podporu mezi německou menšinou v Čechách a na Moravě. Odhaduje se, že ve zcela svobodných komunálních volbách, které se konaly v Československu v květnu a v červnu 1938, získala tato strana 93% německých hlasů. Její bojůvky, ordneři operující s jejím vědomím v českém pohraničí, terorizovali české obyvatelstvo žijící v Sudetech a také německé antifašisty, kteří podporovali demokratický československý stát. K odpůrcům nacismu mezi Němci v Československu patřili především němečtí sociální demokraté, němečtí komunisté a také významná část katolických kněží.
Morální odpovědnost sudetských Němců za rozbití československého státu je jednoznačná. Jejich vůdci předkládali, v souladu se stanoviskem Berlína, postupně se stupňující požadavky československé vládě, směřující ke zničení demokratického systému v Československu. Pokud by činitelé Sudetoněmecké strany K. Henleina chtěli věci řešit demokraticky, v rámci institucí demokratického státu, mohla se Československá republika stát vzorným demokratickým státem respektujícím národnostní menšiny v podobném módu jako je tomu ve Švýcarsku. Takové byly, počátkem 30. let představy T. G. Masaryka a E. Beneše. Vytvořit v Československu federativní stát postavený na kantonálním principu po vzoru Švýcarska. Německá menšina však propadla jedu nacionalismu a udělala všechno pro rozbití demokratického státu.
Po odtržení pohraničních oblastí Čech a Moravy od Československa v říjnu roku 1938, došlo v Sudetech okamžitě k pronásledování demokratických Němců, Čechů, kteří neuprchli z pohraničí a židů. Německé koncentrační tábory se zaplnily dvaceti tisíci německočeskými demokraty z pohraničí. Němci v Československu ve zdrcující většině podpořili Hitlerovu diktaturu a rozbití československého státu, rozdupání demokracie, nacistický teror vůči všem politickým odpůrcům a židům a nesou tedy morální a politickou odpovědnost za to, co se stalo. Soužití mezi zdrcující částí německé menšiny v Československu s Čechy a Slováky, nebylo v poválečném období, s ohledem na strašné zločiny nacistů, kterých se dopustili na území tzv. Protektorátu, možné. Československá vláda a prezident proto akceptovali postupimské rozhodnutí tří velmocí – USA, Sovětského svazu a Velké Británie – odsunout pronacistickou část sudetských Němců z Československa. Jednalo se celkem o tři miliony lidí. Chci jen připomenout, že na přelomu září a října roku 1938 bylo nuceno uprchnout ze Sudet, obsazovaných podle hanebné Mnichovské dohody německou armádou, sta tisíce Čechů jen s tím nejskromnějším majetkem. Byli to tedy Němci, kteří ukázali, jak se mají věci řešit. Odsun nebyl jistě ničím příjemným, ale představoval historickou spravedlnost a zároveň je něčím k čemu již není potřeba se s ohledem na budoucnost vracet.
Připomínám, že to byla vláda pod mým vedením, která se v roce 2006 omluvila těm německým antifašistům, kteří po roce 1945 utrpěli újmu s ohledem na svou národnost, přestože zůstali v roce 1938 věrní Československé republice. Kdyby nebylo II. světové války, kterou vyvolali němečtí nacisté, kterým podlehl německý národ, nebylo by odsunu Němců z Československa. A upřímně, nebylo by ani února 1948 a čtyřiceti let komunistické vlády.
