V řadě případů je proto dost velký problém takovou osobu, i při dnešních možnostech, vůbec vypátrat. Je-li nakonec přece jen její pobyt vypátrán, nastává velký problém, dostat ji před soud v zemi, kde závažný zločin, nebo více závažných trestných činů, spáchala. Někde prostě chybí politická vůle takto označenou osobu do vyžadujícího státu vydat, neboť v azylové zemi je zcela jiné politické zřízení a proto na vydání takové osoby není žádný zájem. Nebo konkrétně spáchaný zločin v jedné zemi, v této druhé zemi za zločin považován není, není tam proto ani trestný, případně nejsou s takovým státem uzavřeny ani základní dvoustranné extradiční dohody. V řadě případů tomu pak brání i více důvodů současně. A nebo vydání takového zločince brání i jiné důvody. Právě proto se řada těžkých zločinců v takových zemích dlouhodobě skrývá, snaží se mnohdy změnit svou vizáž. Mnozí podstupují složité a náročné plastické operace, aby nemohli být odhaleni podle podoby. Cestují minimálně a zásadně jen na padělané cestovní doklady a pouze takovými druhy dopravy, které jim zaručují naprostou anonymitu. Přesto, že kriminalistika zná řadu vědecky ověřených metod zjišťování totožnosti konkrétní osoby, od klasické daktyloskopie až po nejmodernější metodu DNA, které jsou naprosto neomylné, daří se řadě těžkých zločinců před spravedlností unikat i dlouhodobě. O tom svědčí mj. i skutečnost, že byla řada hledaných německých válečných zločinců odhalena až po mnoha desetiletích.
Podíváme-li se do historie, lze uvést, že určité znaky extradice měla již první doložitelná mezinárodní smlouva vůbec, tedy „Mírová smlouva mezi egyptským faraonem Ramessem II. a chetitským vládcem Chattušilem III.“ z roku 1272 před naším letopočtem, která se týkala vzájemného navracení poddaných, kteří uprchli na území druhého panovníka. Prvním historicky doložitelným případem extradice je pak případ vydání Sira Briana Murra O´Rourkeho z roku 1591. Ten byl vydán ze Skotska do Anglie, kde byl poté odsouzen a oběšen za rebélii, které se dopustil v Irsku.
Moderní mezinárodní extradiční právo se začalo formovat hned po Velké francouzské revoluci, kdy tam byla zakomponována zásada zákazu vydání pro politické delikty. Další vývoj extradičního práva byl zaznamenán na přelomu 19. a 20. století a pak zejména po II. světové válce, kde již sehrála určitou roli i Rada Evropy. Vydávání zločinců je na našem území upraveno celou řadou vzájemných dvoustranných i mnohostranných smluv, např. Smlouva o vzájemném vydávání zločinců mezi Československou republikou a USA z 2. července 1925, Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu z 9. prosince 1999 a řada dalších.
Právní úpravě Evropského zatýkacího rozkazu předcházelo přijetí rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie z 13. června 2002 o Evropském zatýkacím rozkazu a o předávání zločinců mezi členskými státy Evropské unie. To nahradilo do té doby platné dokumenty III. pilíře, zejm. Úmluvu o zjednodušeném vydávacím řízení mezi členskými státy EU z 27. září 1996, včetně příslušných ustanovení Schengenské prováděcí úmluvy. Cílem nového systému extradice byla jednak úplná depolitizace a dále podstatné zrychlení a zjednodušení řízení v rámci Evropské unie. Vzhledem k problémům trestně právní úpravy v zákonodárství různých členských zemí Evropské unie bylo již v roce 1999 v Tampere rozhodnuto o přijetí zásady vzájemného uznávání rozhodnutí.
Evropský zatýkací rozkaz (European Arrest Warrant) je rozhodnutí justičního orgánu jakéhokoliv členského státu Evropské unie, na jehož základě je možné zahájit pátrání po osobě ve všech státech EU a v případě zjištění této osoby na území jakéhokoliv z členských států EU, lze požádat o její vydání do členského státu, který tento zatýkací rozkaz vydal. Podstatné je, že předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu je zjednodušením klasického procesu vydávání, neboť jsou zde vypuštěny procedury a zásahy výkonné moci, zejména ministra spravedlnosti. Stanovení zkrácených lhůt pro řízení o předání a rovněž s prolomením některých důvodů pro nepovolení vydání (např. přezkoumávání oboustranné trestnosti některého z vyjmenovaných 32 jednání, aj).
I přesto, že evropský zatýkací rozkaz je maximálně výhodný a podstatně zrychluje celý proces pátrání a extradice, vynutily si tři státy – Rakousko, Itálie a Francie – zvláštní režim. Další výjimky si v rámci implementace zavedlo dále Lucembursko a Slovinsko a určitá specifika má i Česká republika. Od 1. července 2006 je mezi skandinávskými státy, včetně Norska a Islandu systém předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu nahrazen předáváním na základě tzv. „nordického zatýkacího rozkazu“. I když je ještě jednodušší než evropský zatýkací rozkaz, jde vlastně o „nabourání“ jednotného evropského zatýkacího rozkazu, který byl ještě dále oslaben následným rozhodnutím německého Spolkového ústavního soudu, polského Ústavního tribunálu a belgického Ústavního soudu, které postupně vytvářely své modifikace a výjimky.
I z těchto několika stručných odstavců týkajících se evropského zatýkacího rozkazu můžeme vidět, že sjednotit některé právní instituty různých zemí EU v jednotnou evropskou právní úpravu není vůbec jednoduché. A bude si ještě v budoucnu vyžadovat mnoho úsilí poslanců Evropského parlamentu tak, aby byly veškeré tyto procesy podstatně zjednodušeny a přispívaly v rámci celé Evropské unie k účinnějšímu boji se zločinem a zločinci všech kategorií.
Ing. Jiří PAROUBEK, předseda LEV 21 a kandidát do Evropského parlamentu
Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D., kandidát do Evropského parlamentu
