Všichni při kritice praxe kasírování rodičů malých sportovců zapomínají na to, že pravicové vlády v průběhu let 2007–2013 zvysoka kašlaly na financování českého spotu, a to včetně sportů nejoblíbenějších, fotbalu a hokeje. Pochopitelně mám na mysli mládežnický sport.

V zemích EU je běžné, že na sport jde zhruba 0,5 % HDP, což by v případě státního rozpočtu ČR znamenalo cca 18 miliard korun. Z českého rozpočtu jdou však na sport pouhopouhé 3 miliardy korun. Exministr Chládek sváděl s ministrem Babišem boj o další tři miliardy na příští rok…

Jak to tedy mají v mládežnických hokejových či jiných sportovních oddílech klubů dělat jinak než požadovat od (movitějších) rodičů příspěvky na činnost oddílu? Peněz je v českém sportu trvalý nedostatek, a to nejen v hokeji.

To, že se z příspěvků na činnost klubu tu a tam někdo z adresátů příspěvků sám obohatí (a nemyslím, že by to byl případ V. Růžičky), je možné. Jsem ale přesvědčen, že řešením podobných – a dnes odsuzovaných – praktik, je, že ve sportu bude více peněz. Záměrně nepíšu „dost peněz“, protože k tomu u nás máme skutečně hodně daleko.

Je třeba říci, že vynikající výsledky některých českých sportovců jsou spíše zázrakem, nevznikly na základě fungujícího systému podpořeného veřejnými rozpočty, a pokud bychom chtěli, aby byla situace jiná, bude dobré neprodleně otevřít otázku financování českého sportu. Vzpomínám si, jak jsem byl před sněmovními volbami v roce 2010 napadán za to, že chci ze strany států podstatným způsobem zvýšit finanční podporu sportu. Vzpomínám si také, jak dokonce redaktoři deníku Sport tyto mé závěry zlehčovali a zesměšňovali jako nepotřebné…

Než česká média začnou ničit život V. Růžičky, který toho pro český sport udělal tolik jako málokdo, měl by si zamést před vlastním prahem…

Jiří Paroubek