A já vzhledem k tomu, že se snažím řešit otázky týkající se zemědělství a životního prostředí, tak si dovolím svůj příspěvek orientovat nad portfolio zemědělského podniku, resp. statku ve vztahu k bioplynu, bioplynové stanice jako takové. Takže bioplynová stanice nikdy nebyla pouze zdrojem elektřiny a tepla. Je to zařízení, které ekonomicky efektivně řeší nakládání s vedlejšími produkty a odpady zemědělců, kteří si ji postavili, nebo těch, kteří sem mohou odpadní biomasu svážet.
Stejně tak ve vstupním mixu surovin nachází uplatnění i energetické plodiny či potravinářská produkce, která nemá odpovídající kvalitu. A v tuto chvíli se bioplynové stanice někde staly vlastně i zachraňujícími pro chovy zvířat.
Energie z bioplynu se stala součástí velice provázaných zemědělských činností. Zemědělec něco vypěstuje, aby tím nakrmil zvířata, a následně bioplynovou stanici. Kejdu, hnůj, pokaženou úroku, kterou lze také poslat do bioplynky, a ta vlastně na základě těch vstupních surovin vyrábí energii, která se zčásti prodá a zčásti se využívá ve vlastním provozu anebo v nejbližším okolí, a to ať zmiňovaná elektrická energie, anebo odpadní teplo, které většinou bývá využito jak pro chov jednotlivých hospodářských zvířat, nebo i následně může být využita pro sušení plodin jako takových. Vzniklý digestát se použije jako hnojivo na pozemky, na kterých se opět pěstují potraviny, krmení pro zvířata a opět vlastně suroviny pro bioplynovou stanici. Tento uzavřený kruh se točí a díky synergiím, jako je celek, funguje, i když se některému článku úplně nedaří. A je nutno říci, že v rámci portfolia jednotlivých zemědělských podniků se ukázalo, že bioplynové stanice v době, kdy docházelo k propadu cen u zvířat nebo jednotlivých zemědělských komodit, tak bioplynové stanice byly ty části segmentu, které v podstatě držely zemědělský podnik a držely cash flow toho podniku.
Na samém počátku bioplynové stanice zachraňovaly chovy hospodářských zvířat z důvodu snižování zápachu a tlaku obyvatel obcí, kde vlastně byly ty jednotlivé dotčené obce zasaženy rozvozem z kejdového hospodářství, a bioplynová stanice v tuto chvíli bylo jediné možné řešení, aby v podstatě chov nemusel být zrušen a mohl i do budoucna fungovat. A rozvozový plán kejdy vlastně se změnil na rozvozový plán digestátu, který už do takové vysoké míry nezatěžoval životní prostředí. Dobytek vlastně se buď odvděčí kejdou, nebo hnojem. To už tady také bylo řečeno mými předřečníky a toto je skvělý nositel stopových prvků a biologie pro zdárný fermentační proces. Digestát zase pomáhá řešit zvyšující se náklady na minerální hnojiva a jejich dostupnost vůbec a v tomto období si myslím, že ten, kdo bude mít k dispozici digestát, tak to určitě bude na jeho polích znát, protože vzhledem k ceně hnojiv určitě dojde k razantnímu snížení hnojení k jednotlivým zemědělským plodinám.
Nyní však synergický kolotoč se středobodem v podobě bioplynky stojí ještě před větší výzvou, a tou je drastický (růst) cen pohonných hmot a energií. Ještě při cenách energií, na které jsme byli donedávna zvyklí, tak jeden takový konkrétní chov prasat platil za elektřinu 400 i 450 tisíc korun měsíčně. Vlivem přechodu na spotové ceny je jeho fakturace pětinásobná a náklady na elektřinu tvoří téměř polovinu tržeb za jateční zvířata a tady je zapotřebí říct, že je to přepočítáno na současné ceny. Kdyby to bylo za ceny, které byly před třemi čtyřmi měsíci, tak to procento bylo daleko, daleko vyšší.
Cena silové složky elektřiny se šplhá k pevné výkupní ceně z bioplynu, a to znamená, že se výrazně sníží zelený bonus. Pro stát je to skvělá zpráva, protože na výdajích za podporu obnovitelných zdrojů výrazně ušetří, ale pro konečného spotřebitele to znamená, že ani cena elektřiny z bioplynových stanic nebude tak výhodná, jako byla dříve, a i když stále bude asi poloviční oproti ceně, kterou daný zemědělský subjekt má cenu ze sítě odebíranou. Pochopitelně co bioplynová stanice neprodá, ale vloží do vlastního připojeného provozu, a zde je další zkrácení na tržbě. Říká se, když kulhá jedna noha ze čtyř, dá se to nějak ustát, ale bohužel když jich kulhá víc, je to velký problém. Dlouhodobě rostou náklady na provoz bioplynových stanic, a to jak na straně servisních prací, tak na straně vstupních substrátů. Přidáme-li k tomu neklidnou situaci v zemědělství, tak synergie jsou fajn, ale ani ty vše neutáhnou. Důsledky války, tak jak jsou provázené, že asi neexistuje sektor, kterého se alespoň ekonomicky nedotknou. Ceny pohonných hmot se samozřejmě promítnou do nákladů obdělávání půdy, setí, sklizně, hnojení. Každý pojezd bude následně dražší. Tady si mohou gratulovat majitelé těch nemnoha bioplynových stanic, které už čistí bioplyn na biometan a mohou dodávat traktorům vlastní bio CNG.
Ekonomiku, jak jsem zde řekl už, určitě vylepší substráty, které v bioplynových stanicích vznikají. Nově bude publikována certifikovaná metodika, která v provozních podmínkách bioplynové stanice ověřila předpoklad, že je možné nahradit část původního materiálu - kukuřičnou siláž - při anaerobní digesci bobovitými rostlinami. Nahrazením části vstupních substrátů vojtěškou došlo k výraznému nárůstu obsahu celkového dusíku v digestátu z 0,4 % na 0,79 %, což bylo téměř dvojnásobné množství v porovnání s původním stavem. S rostoucí cenou minerálních hnojiv, pohonných hmot a také z důvodu zvyšujícího se tlaku na ochranu půdy se jeví využití bobovitých rostlin pro jednotlivé podniky i celou společnost jako velmi výhodné. Při změně vstupních substrátů je sice nutné postupovat opatrně, protože existuje riziko kolapsu biologického procesu. K tomu však byla vypracována metodika navrhující postup přechodu na substráty z bobovitých rostlin a způsob monitoringu tohoto procesu.
U kukuřice jsou náklady kalkulovány pouze na vlastní sklizeň pomocí řezačky a na odvoz kukuřice na míso skladování, což bylo spočítáno na 3 000 korun za rok. Celkové náklady během roku jsou ovlivněny počtem sklizní během vegetačního období, kdy pro jetel luční jsou kalkulovány tři sklizně a celkové náklady na tu sklizeň 8 400 korun za rok, kdežto pro vojtěšku je počítáno se čtyřmi sklizněmi, kde to je 11 200 korun na rok. V neposlední řadě je délka porostu u jetele setého stanovena pro účely výpočtu na dva roky, pro vojtěšku setou se počítá se čtyřmi lety. Průměrné roční náklady na hektar tedy vychází následovně: 33 000 pro kukuřici, 11 150 pro jetel luční a 15 575 korun pro vojtěšku setou. Z tohoto si myslím, že je patrné, že bioplynové stanice mají (upozornění na čas) určitě význam v portfoliu jednotlivých zemědělských podniků. Děkuji za pozornost.
