Skutečně, jak žijí čeští důchodci? Jak žijí čeští starodůchodci, jimž se má – těm více než pětaosmdesátiletým – přidat tisícovka? Sice pravice křičí, že jde o nesystémový krok, úmyslně vyhlášený před volbami, ale chápu, že její voliči onu tisícovku většinou nepotřebují a na těch ostatních jí záleží jen při volbách. Jak tedy důchodci opravdu žijí? Zeptal se někdo? Ve Fokusu Václava Moravce se »řeší« nesmysly a jen se někteří »moudří« předhánějí, jak to či ono ještě více zamotat. V propagandistických pořadech se dozvíme, co dělají politické a kulturní celebrity či o nějaké senzaci z jejich života, o nějakém maléru z domova nebo ciziny, ale běžný život je jen na okraji jejich zájmu. Mládeži se dodají rockové nebo metalové hvězdy, festivaly, jako je ten víkendový z milovického letiště, a ta ztratí zájem o jiné dění. Starým a nemocným podobné akce jsou »šumafuk«. Jde jim o zdraví, o přežití a to moc zajímavé není.

Dozvědět se více o situaci těch nejstarších přece postrádá senzačnost. Nejsou to perspektivní voliči, stačí jim prý jen nějaké nezávazné sliby, na které se stejně brzy zapomene, či ti, kterých se slib týkal, odejdou navždy. Pak není třeba nic plnit. Proto za vlády »nejlepšího ministra financí v Evropě« Miroslava Kalouska a jemu podobných se zkrátilo pravidelné roční přidávání, zavedly se platby za léky a lékařské ošetření a začaly se privatizovat nemocnice, viz za Bendlova vládnutí kraji ty středočeské. Okamžitá snaha o jejich výdělečnost se pochopitelně dotkla svým dopadem těch, pro něž důchod je jediným zdrojem příjmu.

Kdo se dnes o to zajímá? Kdo se dnes zajímá v televizním vysílání o starodůchodce anebo kardiaky? Stačí si na předpovědi počasí přečíst »trojku« a všechno je jasné. Ostatní je na každém jednotlivci. Proč by se televize, a především ta Česká, měla jejich žitím vůbec zabývat? Vždyť každý se má starat sám o sebe. Koho zajímá, jak žijí, jak si poradí s nízkým důchodem, jak na ně působí současné počasí, jak horka jim zkracují život a jak by jim stát měl pomoci? Zajímavější jsou jednosměrné historizující pořady o srpnu 1968, neustále opakovaná pozvánka na film Jan Palach, jenž bude promítán 21. Srpna, či vyprávění »pamětníků«, jak »se jim podařilo přejít hlídané hranice či co všechno museli prožít v komunistickém lágru«.