Obrázky z dob spíše mocnářství než první republiky připravovaly půdu pro zahájení rozprodeje národního majetku. Začalo se provozovnami maloobchodu a služeb. Letos jsme si připomněli výročí 25 let od první dražby. Tedy ne že by se něco oslavovalo. Je zřejmé, že to byla jen vábnička, protože hlavní majetkový převrat se uskutečnil při tzv. velké privatizaci, při níž se hodnoty vytvořené poválečnou generací či spíše už generacemi rozdávaly za hubičku. Malá privatizace ale také ukázala, že obnově kapitalismu se nejrychleji přizpůsobili rozliční šíbři, troufám si říct podvodníci a vyděrači. Hovořilo se o tom, jak musí zájemci o obchody na lukrativních místech platit „výpalné“, aby se do dražby nepřihlásil někdo jiný, kdo by cenu hnal nahoru. Jindy se odstrašovali zájemci, aby do toho nešli, a cena při opakované aukci klesla.
Zatímco se budoucí malí podnikatelé snažili získat drobné provozovny, zadními vrátky jim vtrhla do země konkurence. V červnu to bylo opět 25 let, kdy se v Jihlavě objevil první zahraniční supermarket. Tehdejší vláda, ale ani řada dalších se tím ovšem nevzrušovala. Je zbytečné připomínat si čtvrt století staré události? Určitě ne, protože důsledky neseme dodnes. Supermarkety rostly jako houby po dešti bez jakýchkoli omezení a aspoň základní regulace. Pak nastoupily hypermarkety, které drtí zase své předchůdce. Vzala za své iluze o obchůdcích s potravinami s rodinnou atmosférou. Řada menších provozoven se drží jen díky píli Vietnamců, kteří v nich prodávají od nevidím do nevidím. Na nedávné konferenci Sámoška zaznělo, že za posledních 20 let se v ČR zavřelo téměř šest tisíc malých prodejen a samoobsluh. Zdaleka ale nejde jen o krach nadějí části účastníků malé privatizace, v níž se vydražilo přes 23 tisíc podnikatelských jednotek.
Supermarkety a hypermarkety se svým dravým přístupem k dodavatelům z České republiky a častou neomaleností vůči zdejším zákazníkům, kterým podsouvají ošizené potravinářské výrobky, neboť prý máme jinou chuť než třeba Němci, ohrožují celá odvětví našeho hospodářství. Představují totiž podle různých průzkumů 70 - 80% celkového obratu sítě obchodů s potravinami. Když jsme v tomto volebním období projednávali ve sněmovně novelu zákona o potravinách, padla v diskusi zajímavá čísla. Dovozy potravin do České republiky se od roku 2000 ztrojnásobily a za stejnou dobu české zemědělství ztratilo téměř 82 tisíc pracovních míst, což představuje 30% pokles zaměstnanosti. Novela měla zlepšit informovanost spotřebitelů mimo jiné o zemi původu zboží a zvýšit podíl českých potravin v obchodech vlastněných nadnárodními společnostmi. Trnem v oku pravice pak je zákon o významné tržní síle, který má zamezit nekalým praktikám ve vztahu k dodavatelům.
Ministr zemědělství Marian Jurečka z KDU - ČSL zoufale prosí občany, aby kupovali české výrobky a potraviny. Je skutečností, že jejich kvalita bývá výrazně vyšší než u části dovozových potravin. Nutno ovšem přiznat, že na drtícím tlaku na zemědělce má svůj podíl i vstřícný postoj vlády k protiruským sankcím. V EU je nadbytek mléka a vepřového masa, který sráží výkupní ceny. A slavné supermarkety a hypermarkety s centrálami v zahraničí nemají moc zájmu podstatně snížit dovozy potravin, i když podle reklam by to člověk nepoznal. Mnoho skutků, na něž si teď sotva vzpomeneme, má tedy dlouhodobé následky, s nimiž se potýkáme.
Stojí proto si je připomínat, aby občané opět nenaletěli na nějakou vějičku.
Josef Šenfeld, poslanec PS PČR za KSČM
