Já jsem už dnes opět nechtěl vystupovat, ale bohužel musím, protože musím reagovat jednak na včerejší výzvu, na jakousi ekonomickou debatu nebo ekonomický souboj s panem poslancem Babišem, který bohužel odešel, i na některé věci, které tady zazněly. A já jsem byl včera nazván arogantním, nabubřelým bankéřem, ve večerních hodinách jsem se dozvěděl z úst pana bývalého ministra Havlíčka, že jsem náměstkem asociálního ministra financí a dnes jsem se z úst pana poslance Babiše dozvěděl, že jsem jako součást vlády chudák ministr, nesvéprávný ministr, který nerozumí svým číslům. Nechám na posouzení pana ministra Stanjury, jestli jsem chudák ministr, nesvéprávný ministr, který nerozumí svým číslům. Pokud jsem jeho náměstek, musíme si ještě vyjednat, kolik za to budu brát. A chci jenom upozornit na to, že si myslím, že číslům trochu rozumím, protože bilanční suma instituce, kterou jsem pět let spoluřídil a za jejíž budgety jsem odpovídal, je zhruba 300 miliard euro. Když si to vynásobíte 24,50, nějakým aktuálním kurzem, tak zjistíte, že je to párkrát víc, než je státní rozpočet této země.

A vracím se i k té kultuře. Tady se obviňujeme z toho, kdo je arogantní, kdo není. O mně je známo, a ví to ti lidé, kteří mě znají dlouho, že jsem velmi slušný a velmi zdvořilý člověk, pokud na mě někdo neútočí, pokud mě někdo neponižuje a pokud někdo nezesměšňuje. A já se musím zase vrátit k tomu, kde tato poslanecká kultura začala. Musím se vrátit ke schůzi o důvěře vlády, která začala proslovem pana poslance Babiše, který trval hodinu a půl a kde jsme se dozvěděli, že nová vláda je víceméně skupinka nesvéprávných amatérů, jejímž jediným rozumným úkolem je všechno dobré, co jí minulá vláda připravila, vlastně převzít a schválit. A proti tomu já se velmi ohrazuji. A dnes mě zarazila jedna věc. Dnes tady vystoupil pan prezident, který jasně řekl, že je to otázka ekonomických teorií, a on se tady přihlásil ke keynesiánství, pravděpodobně k neokeynesiánství, které zažilo určitou renesanci díky velké recesi v roce 2008. A jak to celé dopadne, to ještě nevíme, protože ono si keynesiánství prošlo zdrcující kritikou v 70. letech za vlády prezidenta Nixona, kde se má za to, že právě ta extenzivní politika jak vlády, tak tehdy i cedulové banky nebo centrální banky, FEDu, chcete-li, byla jednou z příčin toho, co tady dneska několikrát zaznělo, a to byla stagflace.

A mě zaujala jedna věc. Pan poslanec Babiš řekl několik věcí. On tady mluvil o inflaci, ale mluvil o té části inflace, kterou máme my dnes, to znamená o té tzv. nákladové, nabídkové. Ale to je ta inflace, která je spojena s tím růstem cen energie a která přišla až na konci roku. Vůbec se nedotkl té inflace, která tady byla už předtím a jejíž důvody jsou právě na straně té velkorysé, rozdávačné politiky minulé vlády, a to je ta poptávková inflace. Pan Babiš dnes řekl, že inflace se nedá krotit a že vlastně ten náš rozpočet není protiinflační. Jestliže se inflace nedá krotit, tak vlastně popřel všechny dostupné ekonomické teorie, protože - a já tady opravdu nechci školit, ale na krocení inflace máme nástroje, máme na to monetární politiku, máme na to politiku, která nestimuluje rychlý růst agregátní poptávky v podmínkách plné zaměstnanosti, to znamená, máme tady politiku centrální banky, která buď snižuje masu peněz v ekonomice, anebo zvedá úrokové sazby. To je zodpovědnost národní banky, nezávislé instituce. Já mohu mít názor na to, co dělají. Ale víme, že pokud se někdo snaží zasahovat do činnosti centrální banky, protože se mu nelíbí její politika, jak to například dělá pan Erdogan v Turecku, tak jako nebyl příliš úspěšný. On vyměnil čtyři guvernéry, ale má tam dvoucifernou inflaci a má tam dvouciferné úrokové sazby, takže mu to moc nepomohlo.

A pokud jde o tu restriktivní politiku na straně té fiskální, tak je to o důchodové politice, o zmrazení mezd, o snížení růstu mezd, je to o regulaci cen statků a celé je to o tom, že rozdíl mezi stagflací a stagnací a recesí je prostě v tom, že pokud tu ekonomiku dostaneme do stagflace, tak tady budeme mít jednak vysokou inflací, a jednak tady budeme mít recesi. A když se podíváme do těch 70. let, tak prostě některé prvky toho, proč tehdy poprvé a vlastně od té doby naposledy ta stagflace nastala, a ty tři důvody byly jednak ta šoková změna, ten růst cen ropy. My tady máme něco podobného na té nabídkové straně, my tady máme růst cen energií, respektive zemního plynu. Potom to byl ohromný tlak na růst mezd, na rozdávání, na expanzivní politiku státu - nové peníze, nové úvěry. A samozřejmě ta extenzivní politika jak vlády, tak i centrální banky. To znamená, že to, že my brzdíme to rozdávání, tak to je ta protiinflační část našeho rozpočtu. A je to celé o tom - a já bohužel musím i nesouhlasit s tím, co navrhl pan prezident, protože já vím, že každý příběh má tolik verzí, kolik má vypravěčů, ale my jsme tady seděli všichni a poslouchali jsme. A ta moje interpretace toho, co řekl pan prezident, kterému tady z opozičních lavic všichni tleskali, tak ta moje interpretace byla, že náš rozpočet, pokud jde o to snížení deficitu, je málo ambiciózní, že bychom ten deficit měli stáhnout ještě více, a to tím, že vlastně odstraníme ty tzv. daňové výjimky, což by v praxi znamenalo, že snížíme disponibilní příjmy důchodcům, což je ta největší položka, že snížíme disponibilní příjmy těm, kdo daní ze závislé činnosti, to je ta superhrubá mzda, těch 90 miliard, pokud si na ně pamatujete. To znamená, snížíme příjmy těm, u kterých vy teď voláte, že jim vlastně máme dávat ještě víc peněz.

A ta druhá věc, kdy on říká, že ty peníze, které získáme, tak máme investovat do nějakých projektů, například tedy do toho kanálu. Proto, abychom nedostali tu ekonomiku do stagflace a abychom se nedostali do situace, že na jedné straně centrální banka ekonomiku brzdí, protože je to její povinnost, tak my budeme vlastně zároveň šlapat na plyn, tak to je prostě velmi jednoduché vysvětlení, proč my z logiky věci nemůžeme přijmout ty vaše argumenty, že cestou z této situace je více se zadlužovat, více rozdávat a více utrácet.

Děkuji za pozornost.