Vnuci souseda se s vámi ale nyní chtějí soudit, protože tvrdí, že babička tehdy vlastně nedostala zaplaceno a dům je tedy jejich. Zdá se vám to přitažené za vlasy? Nikoliv. Takové případy se totiž u nás dějí.
Již několik měsíců trvá spor mezi městem Opavou a Československou církví husitskou o budovu místního loutkového divadla. Radnice totiž objevila ve svých archivech poválečné smlouvy, které dokazují, že město od Husitů počátkem padesátých let dům koupilo za více než sedm set tisíc korun. Husité ale tvrdí, že k nim žádné peníze nikdy nedoputovaly a o budovu usilují v rámci církevních restitucí.
Ačkoliv právě na základě zažloutlých listin, podle kterých Opava podepsala s církví v roce 1949 takzvanou trhovou smlouvu za budovu zaplatila, rozhodlo ve sporu ministerstvo školství o tom, že divadlo patří městu, církev se nehodlá vzdát: schyluje se k soudnímu sporu, ve kterém nemá Opava ani zdaleka vyhráno. Třeba i proto, že dnes už v podstatě není možné dohledat, kde vlastně peníze za odkoupení divadla po válce doopravdy skončily.
A čas běží. Dům je v žalostném stavu, divadlo podpírá dřevěná zábrana, která má chránit kolemjdoucí před padající omítkou, i ta se však už rozpadá. Město se kvůli hrozícímu soudnímu sporu zdráhá investovat do opravy a stav budovy začíná ohrožovat nejenom kolemjdoucí, ale i děti, které do oblíbeného a v širokém okolí jediného loutkového divadla chodí na populární představení.
Celá záležitost má ale ještě několik dalších háčků. Málokdy se totiž v rámci celé kauzy kolem navracení církevního majetku připomíná, že až do 70. let 19. století nebyla naprostá většina církevního majetku knihovně kotvena. Teprve v roce 1866 začaly v Čechách přípravy na první vklad takzvaných zádušních a beneficiálních pozemků, včetně staveb, na nich stojících. Samotné zapisování, které probíhalo zhruba do roku 1875, bylo pak provázeno příznačnými spory o to, kdo bude vlastně do knihy jako podmět církevního jmění zapsán: tehdy to chtěly být jak farní obce, tak obce politické. Rozhodující masa církevních objektů byla nakonec zapsána na základě místopřísežných prohlášení církví a státem nařízené minimální 30leté doby užívání.
A co obecně říkáte na to ( hlavně ti neúspěšní žadatelé a navrácení majetku v restitucích ), že řada církevních majetků byla tehdy zapsána sine presentato ( tedy bez předložení listinných dokladů ) ?
Viděno touto optikou však církve samy měří dvojím metrem. Na jedné straně totiž chtějí od státu vrátit majetek na základě dokumentů o církevním majetku, kde jediným dokladem o vlastnictví bylo místopřísežné prohlášení církví. Na straně druhé si ale např. nárokují budovu divadla, ke které existuje prodejní smlouva, bez ohledu na to, v čí kapse tehdy oněch sedm set tisíc korun československých skončilo. Pokud by se dnešní stát, který se vypořádává s církevním majetkem měl chovat tak, jak se Husité chovají v Opavě, měly by v rámci restitucí církve nárok pouze na ten majetek, jehož původ (investici, výstavbu či koupi) mohou doložit.
Církevní restituce, to nejsou jen komplikované převody lánů polí a lesů, osudy historických památek, nebo katastrofální nedostatek úředníků, kteří nejsou schopni tisíce žádostí o navrácení majetku administrativně zpracovat v zákonem schváleném šibeničním čase (který si i přes ostrý protest nejenom odborné veřejnosti vydupala Nečasova vláda). Církevní restituce jsou bohužel i takovéto příběhy, příběhy malého divadla, na které kvůli majetkovému sporu nemůže - a po dlouhou dobu zřejmě ani nebude moci - sáhnout. Případ z Opavy je sice případem pouze jedné církve z desítek těch, které v rámci restitučních nároků chtějí po státu zpět svůj majetek. Je to ale také učebnicový příklad toho, co všechno se ještě může stát a také toho, proč by vůbec nebylo od věci, zda k navracení církevního majetku nedoplnit ještě upřesňující pravidla?
