Jak to, že se tedy na ně nikdo nehlásí? Odpověď je nasnadě: lidé, čekající na práci totiž nemají pro tu poptávanou odpovídající vzdělání.
České školství produkuje vesměs absolventy humanitních studií. Univerzity ročně chrlí stovky nových filosofů, sociologů, politologů, nebo expertů na cestovní ruch, český průmysl však poptává konstruktéry, experty na hydrauliku, aplikované IT, nebo nanotechnologie. Samostatnou kapitolou jsou pak poctivá, tradiční řemesla: kam se poděli všichni ti truhláři, klempíři, instalatéři nebo soustružníci a frézaři ? Zatímco vy si asi schopného řemeslníka díky rodině a známým ještě najdete, firmy už na nedostatek kvalitních řemeslníků upozorňují několik let a začínají pracovníky shánět v zahraničí, aby stíhaly termíny. Přitom by se mohlo zdát, že o volná místa bude v regionech s vysokou nezaměstnaností boj. O některá není. Na úřadech práce totiž nikdo, kdo by vám prorazil ucpaný odpad ve dřezu, frontu na práci nestojí.
O řemeslná učiliště není ze strany studentů zájem. Svůj podíl na tom mívají i rodiče, kteří nezřídka kdy své potomky od řemeslnických oborů odrazují: bojí se, aby se nenadřeli, aby je neofouklo, své hraje i společenská prestiž. Podle průzkumů veřejného mínění se přitom řemeslníci na žebříčcích prestižních zaměstnání umisťují mnohem lépe než například politici a finančně si také nevedou vůbec špatně, někteří z nich jsou naopak velmi vysoko nad průměrem. Zažité dogma „špinavé a málo placené práce“ však stále přetrvává. Roli v tom hrají i média, která opěvují pochybné celebrity a podivné hvězdy a hvězdičky proslavené hlavně svými skandály, zatímco o uznání a ocenění dobré práce řemeslníků, úspěších techniků, vědců nebo vývojářů se prakticky neví. A je jich u nás, naštěstí, pořád ještě dost.
Největším problémem však zůstávají tzv. kapitační příspěvky státu vysokým školám. Tyto „peníze za přijatou hlavu“ totiž nutí školy brát větší počet studentů, nežli je kapacita zařízení. Tím se zákonitě snižují nároky u přijímacích škol (drtivá většina soukromých vysokých škol přijímá studenty bez přijímaček) a na vysokou školu se tak dostanou studenti, jejichž IQ nestačí ani na středoškolské studium. Naopak, absolventů vysokých škol ryze chemického zaměření je v celé republice každým rokem jen pár desítek. V zemi přitom úspěšně funguje hned několik významných chemických firem. Podobná situace panuje v dalších průmyslových odvětvích a také v oboru farmacie.
Čísla jsou přitom alarmující: jestliže v roce 2003 tvořili studenti technických oborů 1/3 všech vysokoškoláků, vloni to bylo již pouhých 16%. Protahování stávajícího stavu přitom táhne v dlouhodobém horizontu českou ekonomiku do propasti: český export tvoří 80% veškerého HDP země. Nemůžeme ale vyvážet politology, i když jich máme značný nadbytek, ani filosofy a historiky, nýbrž výrobky. A ty musí někdo vyrobit… Netvoří náhodou náš export hlavně stroje, zařízení, dopravní prostředky a technologické celky ?! ...
Vláda chystá novelu školského zákona, která by mohla vejít v platnost již v lednu příštího roku. Ministr školství již avizoval, že součástí této novely mají být například zkoušky z těsnopisu. Nejsem si jistý, že právě těsnopis je to pravé ořechové, co náš trh práce potřebuje a čekatele na „pracáku“ vytrhne z údělu nezaměstnaných. Naopak, v novele zatím zcela chybí například možnost budoucích zaměstnavatelů zavázat si své studenty výměnou za financování studia, nebo vypisování grantů a stipendií na obory, které by Česká republika aktuálně potřebovala.
Zvýšení zájmu o studia na technických oborech je jedním z mála východisek pro ukončení stagnace české ekonomiky. A současně také velmi účinným a finančně nenáročným způsobem jak efektivně, účinně a dlouhodobě snížit nezaměstnost. Pan ministr si to zřejmě ještě neuvědomil. I proto budou na stovkách humanitně zaměřených škol skládat studenti povinnou zkoušku z těsnopisu a do kolonky studijní obor psát: "budoucí nezaměstnaný".
