Jenom v roce 2019 vzrostl vývoz zboží z EU na 2 132,3 miliardy EUR, což představuje nárůst o 3,5 % oproti předchozímu roku. Pozice EU a většiny Evropského parlamentu je že: „cílem společné obchodní politiky složené z obchodních dohod a legislativních opatření by mělo být vytvoření stabilního, předvídatelného a spravedlivého obchodního prostředí, v němž by podniky z EU mohly prosperovat a v němž by byly prosazovány zájmy občanů EU, a dále zajištění toho, aby EU nadále chránila svůj stávající sociální a regulační model a zároveň využívala obchodní politiku k prosazování hodnot EU po celém světě“ Obávám se však, že to není úplně tak růžové a také jsem v jedné z mála skupin v Evropském parlamentu, která tento předpoklad krásného na obchodu založeného světa nevidí, a proto jsme nehlasovali pro text Evropského parlamentu „o provádění společné obchodní politiky – výroční zpráva za rok 2018.“

            Podívejme se jenom na obchodní dohody, za kterými se osobně domnívám, že stojí špatná filozofie. Tyto smlouvy kladou důraz především na spolupráci v ekonomické oblasti, ale nezohledňují (nebo jen málo) lidská práva, možný negativní dopad smluv na civilní obyvatelstvo a životní prostředí, soulad smluv se zásadami udržitelného rozvoje a další problémy. Obchod by neměl být účelem sám o sobě, ale měl by být naopak prostředkem k dosažení prosperity, spravedlivých pracovních podmínek a udržitelného ekonomického rozvoje a odstranění diskriminace. Při uzavírání smluv je proto nutné brát v potaz především práva zaměstnanců a zvažovat dopad smluv na jejich pracovní podmínky, nikoliv upřednostňovat zájmy velkých společností. Smlouvy by tak měly směřovat především k rozvoji společnosti a vytváření pracovních míst, zajištění přístupu k základním veřejným službám a snižování chudoby.

            Tento přístup by měl být samozřejmostí i vzhledem k tomu, že dle OSN a práva EU má ochrana lidských práv přednost před ekonomickými zájmy. Vyjednávání by dále mělo být transparentní tak, aby k dokumentům o jeho průběhu a k návrhům smluv měla hned od počátku přístup občanská společnost. Zajištěno musí být také schvalování smluv v jednotlivých fázích vyjednávání parlamenty členských států EU a Evropským parlamentem. Je naprosto nepřijatelné, aby uzavírání smluv mající naprosto zásadní a přímý dopad na občany členských států probíhalo za zavřenými dveřmi nejen bez přístupu občanů, ale také bez přístupu národních vlád členských států, jejichž pravomoci smlouvy v konečném důsledku omezí. O právech milionů lidí tak rozhoduje pár osob, které mají na zřeteli nikoliv zájmy občanů, ale pouze zájmy velkých nadnárodních společností.

            Při uzavírání smluv musí být brán zřetel také na zranitelnost některých odvětví, jako je zemědělství a průmysl. Důraz je nezbytné klást i na ochranu pracovních a dalších práv obyvatel, ekologické standardy a dodržování principů udržitelného rozvoje. A to nejen pouhou proklamací těchto zásad, ale konkrétními závaznými pravidly, za jejichž porušení bude příslušný stát právně odpovědný. Je nezbytné zajistit, že do EU nebude dováženo zboží poznamenané otrockou prací či sociálním dumpingem. Tak tomu dnes bohužel není. Příkladem může být dohoda mezi EU a Bangladéší. Při pádu obchodního centra Rana Plaza v roce 2013 se opět jasně potvrdilo, že pracovní podmínky tamních zaměstnanců jsou neúnosné a hraničí s otrockou prací. Ačkoliv EU proklamuje snahu zlepšit pozici bangladéšských zaměstnanců, konkrétní účinné smluvní nástroje k tomu nemá. Ve smlouvách musí být jasně stanoven způsob vyšetřování, sankce za případná porušení povinností a možnost pozastavení účinnosti smlouvy za situace, že v jejím důsledku dochází k závažnému poškozování práv občanů. Nic takového v dnešních smlouvách nenajdeme.

            Je nezbytné radikálně změnit jak způsob uzavírání smluv, tak jejich obsah. Arogance zástupců jednotlivých stran při sjednávání dohod nezná hranic. Hlavním smyslem dohod musejí být zájmy občanů, a to jak členských, tak jiných států. Problémem není jen mediálně známé TTIP, ale obecný přístup k uzavírání dohod EU. Občané musejí mít příležitost chránit své zájmy při vyjednávání o dohodách. Účelem smluv musí být od počátku právě jejich prospěch. Tak tomu ale není. Prosadit tento přístup však rozhodně nebude jednoduché. Současné vyjednávající strany v čele s velkými nadnárodními společnostmi ho rozhodně podporovat nebudou.

            Z těchto důvodů jsem podpořila všechny pozměňovací návrhy, které pocházely z mé politické skupiny v Evropském parlamentu – Levice (GUE/NGL). Chtěli jsme, aby do textu bylo přidáno, že „epidemie onemocnění COVID-19 odkryla zranitelnost hospodářství EU a závislost jeho dodavatelských řetězců na třetích zemích kvůli dlouhodobé dogmatické liberalizaci obchodu. Chtěli jsme, aby bylo v textu napsáno, že Evropský parlament: „zastává názor, že by s USA neměla být podepsána žádná obchodní dohoda, a to ani omezená, dokud tato země nepodepíše a nezačne uplatňovat Pařížskou dohodu a dokud přijímá nelegální obchodní opatření a ukládá extrateritoriální sankce“. Prosazovali jsme, aby v textu bylo, že: „by bylo velmi nedemokratické pokračovat v záměru zcela vyloučit vnitrostátní parlamenty z procesu ratifikace dohod o přidružení, s ohledem na obrovský dopad, který mají na každodenní život občanů“. Trvali jsme na to, aby text projevil znepokojení „parlamentů několika členských států ohledně dohody mezi EU a Mercosurem, vzhledem k nebezpečí, které představuje pro Amazonii, pro původní obyvatele, pro malé a střední zemědělce z obou oblastí, pro pracovní místa v průmyslu v Argentině a Brazílii, pro potravinové zabezpečení v EU kvůli masivnímu používání pesticidů, které jsou v EU zakázány – přestože chemický průmysl EU řadu z nich vyváží – a pro demokracii, vzhledem k porušování právního státu a utlačování menšin v Brazílii a Paraguayi“. Ani jeden z našich návrh nebyl přijat. 

            Jsem přesvědčena, že je úkolem moderních progresivních levicových sil prosadit, aby se změnil stávající přístup k mezinárodnímu obchodu, který v současnosti nahrává pouze těm, kteří jsou již tak velmi mocní a ekonomicky silní. Rozhodně nenahrávají občanům a nejsou tady od toho, aby prosazovali jejich zájmy? EU vidí občana často pouze jakožto konzumenta, který by měl být nadšen, že se bude jednodušeji dostávat k zahraničnímu zboží a službám a měl by ignorovat fakt, že nemusí být tak kvalitní jako ty evropské a že kvůli nim navíc sám nemá práci. Kvalita života by měla být v centru zájmu politických představitelů, nikoliv jen volitelným prvkem. To budu v Evropském parlamentu prosazovat i nadále.