Tento nářek se objevoval snad ve všech mediálních názorových proudech od těch pravicových až po liberálně levicové. U těch druhých mě to, přiznám se, opět trochu překvapilo. Pojem dekolonizace se v těchto médiích objevuje poměrně často a je tam vždy prezentován jako žádoucí a pozitivní událost. Kolonialismus napáchal v historii obrovské množství zla a utrpení a ten britský patřil k těm nejrozsáhlejším a nejdéle trvajícím. Pokud je naším cílem svět spolupráce, potom musí být tyto křivdy napravovány.

Jednou z takových náprav bylo navrácení Hongkongu Číně. Toto navrácení však opět proběhlo tak, aby to okradený neměl tak snadné. Hongkong se tak sice stal opět součástí Číny, zůstává však bránou nejen pro západní kapitál, ale také pro nejrůznější protivínské aktivity nejen bývalých kolonizátorů, ale i dalších západních mocností. Je to asi tak absurdní situace, jako kdyby vám vrátili auto, které vám bylo ukradeno, ale zloděj by si ho mohl dál půjčovat na víkendy. Tato situace se ukazuje jako dlouhodobě neudržitelná a bez průběžných úprav by mohla mít tragické následky jak pro obyvatele Hongkongu, tak pro obyvatele pevninské části země.

Dlouhodobý vliv západní propagandy a zahraniční podpory některých skupin zákonitě vyústil v pouliční protesty obrovských rozměrů, které pod hesly o svobodě a demokracii vždy bojovaly za kapitalismus a rozbití národní jednoty a podlomení ekonomického obra, což by se moc hodilo do krámu západnímu kapitálu. Tato situace vyeskalovala natolik, že místo hojení kolonizačních ran by se mohlo stát, že by Hongkong opět připadl do západní sféry vlivu. Implementace zákonů o boji proti separatismu a zahraničnímu vlivu tedy není nic jiného, než snaha chránit už tak princip jednoho státu a dvou systémů, ke kterému se Čína zavázala, a umožnit tak nenásilné sbližování násilně odtržených regionů, a to včetně Tchaj-wanu, až do úplného sjednocení a dokončení procesu dekolonizace bez vnějších vlivů.