Nekončí však to, na co měla upozornit, tedy utrpení žen, psychické i fyzické násilí, které až příliš často končí smrtí.

Z údajů ze zprávy OSN jde mráz po zádech: Každých deset minut zemře jedna žena rukou člena rodiny, denně v průměru 137 žen. Více než polovinu vražd žen na svědomí jejich partner nebo člen rodiny. Partner nebo člen rodiny. Většina lidí je přitom přesvědčena, že nebezpečí číhá venku, ono ale bývá mnohdy doma. A to, že jde o statistiky Spojených národů, tedy čísla mezinárodní, by v nás nemělo budit dojem vzdáleného, u nás jen výjimečného problému.

Podle nedávných zpráv v českých médiích totiž v průběhu koronavirové pandemie násilí na ženách oproti minulým rokům vzrostlo. Na organizace pomáhající ženám se letos obrátilo o více než 40 procent více lidí!

Toto násilí má ještě další oběti. Děti. Ročně je evidováno přes 2000 případů domácího násilí v rodinách s dětmi. Reálná čísla jsou bohužel samozřejmě mnohonásobně vyšší a v době koronakrize ještě narůstající. Drtivá většina případů domácího násilí totiž probíhá skrytě. A asi není třeba zdůrazňovat, že děti, které se s ním potýkají, které jej vidí a slyší, které se nemají šanci před ním skrýt, si pak důsledky s sebou nesou celý zbytek života.

Ty dvě tisícovky dětí, které v takovém prostředí vyrůstají, jsou o dva tisíce důvodů víc, proč dneska oficiálně končící kampaň má pokračovat i zítra, pozítří, každý den. O tomto násilí se musí otevřeně, mluvit, nesmíme být jej tolerovat a už vůbec ne k němu být lhostejní.