Evropští výrobci totiž nejsou na toto omezení v tak šibeničním termínu, který tlačila Evropská komise, připraveni. 

Pokud by se v souvislosti s náročnějšími požadavky zhoršila kvalita autobusové přepravy, těžko bychom mohli očekávat, že ji bude využívat stále více lidí, což je žádoucí. Důsledkem by také byla omezená výroba těchto dopravních prostředků a hrozil by dovoz těžký vozidel ze vzdálených třetích zemích. Že by to životnímu prostředí moc neprospělo, to asi není třeba zdůrazňovat.

Jsem ráda, že součástí přijatých pozměňovacích návrhů bylo i několik mých. Mezi ně patří například nižší a realističtější cíle pro snížení emisí CO2 či vyjmutí nízkopodlažních meziměstské autobusy z požadavků vztahujících se na městské autobusy s nulovými emisemi. Povedlo se mi přeřadit je do stejné kategorie jako vysokopodlažní meziměstská vozidla a autobusy. 

Nyní je míč na straně výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin, kde hrozí, že i toto malé vítězství kopnou do autu. Doufám ale, že i tam rozumná a realistická politika, která je šetrnější k životnímu prostředí, porazí „zelené šílenství“.