Čtrnáctistránkový dokument považuji za skutečné svědectví o této tragické události a rovněž za velmi silné volání po skutečně nezávislém vyšetřování. Jistě není třeba připomínat, že jakékoliv útoky na nemocniční zařízení jsou zcela zapovězeny, a to jak v době míru, tak v době války. To, že k tomuto útoku došlo, znamená významné pochybení a porušení mezinárodního humanitárního práva, které mělo za následek, že bylo zabito minimálně třicet pracovníků Lékařů bez hranic a jejich pacientů.
USA se ze začátku nechtěly této tragické události věnovat a doktory a pacienty označily beze studu za vedlejší oběti. Potom se začaly dušovat, že se v nemocnici nacházeli povstalci. Interní zpráva Lékařů bez hranic, tedy organizace po zásluze oceněné titulem držitele Nobelovy ceny míru, k tomu však říká: „Traumacentrum Lékařů bez hranic bylo v době leteckého útoku USA plně funkční nemocnicí se 105 pacienty, ve které právě probíhaly chirurgické operace. Pravidla Lékařů bez hranic byla vyžadována a dodržována, včetně zákazu zbraní. Lékaři bez hranic měli před leteckým útokem a během něho plnou kontrolu nad nemocnicí. Uvnitř areálu nemocnice nebyli žádní ozbrojení bojovníci a z areálu ani v jeho blízkém okolí neprobíhaly v době před útoky žádné boje. Víme, že jsme provozovali nemocnici, která ošetřovala pacienty – včetně zraněných bojovníků z obou stran – a že se nejednalo o žádnou ,základnu Tálibánu’.“ K tomu bychom měli dodat, že všechny bojující strany věděly o tom, kde se nemocnice nachází. Lékaři bez hranic ještě v úterý 29. 9. hlásili svoji neměnnou pozici, aby ochránili svoje pacienty.
Problém se tedy zdá být jinde než na straně významné neziskové organizace, na což poukazuje i fakt, že se lékařům sloužícím v nemocnici během bombardování podařilo, přestože se nacházeli v ohrožení života, zavolat zástupcům americké a afghánské armády v Kábulu a Washingtonu. Bombardování však pokračovala ještě dalších 30 minut. Lékaři bez hranic se domnívají (v rámci velmi diplomatického hodnocení), že se patrně muselo stát něco, kvůli čemu ztratili v očích ozbrojených složek status chráněné budovy. Problém je, že si nejsou vědomi žádného pochybení. Jsou tedy jenom dvě varianty. Buď měl útok na plně funkční nemocnici nějaký racionální, dosud neznámý, základ, či se jedná o závažné pochybení a porušení humanitárního práva. Sami Lékaři bez hranic k tomu dodávají, že: „Odpovědi neleží uvnitř nemocnice Lékařů bez hranic. Tyto odpovědi mají lidé, kteří žádali, přikázali a schválili letecké útoky.“
Zde se dostáváme k jádru nynějšího problému. Američané si chtějí tento incident, který měl za následek, že „pacienti uhořeli na svých lůžkách, zdravotníci přišli o části těla, včetně hlavy a končetin, a další byli zasaženi palbou z bitevního vrtulníku AC-130, když se snažili utéci z hořící budovy“, vyšetřit sami, v rámci svých vlastních struktur. Snad i nejzapřísáhlejší podporovatel americké vojensko-zahraniční politiky musí uznat, že výsledky takového vyšetřování budou mít jen velmi malou vypovídací hodnotu, budou velmi lehce zpochybnitelné, a to kvůli naprosto zřejmému konfliktu zájmů. Pozůstalí a mezinárodní společenství si zasluhují znát pravdu, a proto, spolu s Lékaři bez hranic, žádám o vyšetřování tohoto incidentu od Mezinárodní humanitární vyšetřovací komise.
Je totiž třeba zaručit, že vyjde najevo, co se skutečně stalo, a svět pozná skutečné viníky a nikoliv obětní beránky. Jedině tak dáme jasně najevo, že mezinárodní právo platí pro všechny stejně, a pokud tomu tak není, tak je třeba důsledné revize. Není možné měřit dvojím metrem a zvlášť když jde o tak barbarské činy. Přijmout pouze omluvu je nepředstavitelné a nic na tom nemění fakt, že pachatelem je stát, který někteří považují za ochránce demokracie a civilizace.
