„Tak z nás udělali montovnu, paní Müllerová,“ mohli bychom parafrázovat Dobrého vojáka Švejka a bohužel by v tomto tvrzení nebyl ani stín přehánění. Nový režim, který se kdoví proč nazývá demokracií, třebaže politici lidmi, v jejichž zájmu údajně vládnou, hluboce pohrdají a okrádají je, za posledních téměř 25 let stihl českou průmyslovou základnu srovnat se zemí.
Zmizely velké průmyslové celky jako ČKD či ŠKODA, na které byly hrdé generace Č echu, zmizely malé fabričky v pohraničních krajích, dávající práci někdejšímu českému i německému obyvatelstvu v bývalých Sudetech, jejichž kola, jakkoliv zrezivělá, se nepřestala točit ani v období reálného socialismu. A koneckonců zmizela i rozsáhlá družstevní velkovýroba, která ještě v roce 1990 vyprodukovala značnou nadvýrobu, protože masivní dovoz potravin ze zahraničí už české potraviny potřebuje v neporovnatelně menší míře.
Namísto průmyslové základny, kterou v naší české vlasti budovaly celé generace našich českých předků i jiných národů žijících na našem území, státu, tedy občanům, zbyly bilionové dluhy, šest set tisíc nezaměstnaných, korupcí shnilá politická scéna a co nejhorší, absolutní ztráta důvěry lidí nejen v budoucnost, ale i v přítomnost. Ta nedůvěra je tak velká, že lze bez nadsázky říci, že jsme ztratili nejen svou vlast, kterou nám rozkradli, ale ztratili jsme i sami sebe, ztratili jsme solidaritu mezi sebou, de facto jsme se jako Češi ztratili z mapy Evropy.
A nepotřebovali jsme k tomu ani hitlerovské okupační soldatesky.
Ono tunelování bank, podniků a prakticky všeho, co se dalo, které bylo podstatou Klausovy privatizace, tedy mělo přesně ten význam, který mu přisuzovali všichni, kteří v tehdejších dobách nevěřili mediálně vysílaných frázím o tom, že se jedná jen o odstranění nepotřebné redundantní výroby, kterou v této zemi jakoby násilím nutili fungovat komunisti, a že se tedy jedná jen o procesy vedoucí k radikální modernizaci české ekonomické základny, která nám umožní mnohem dynamičtějším tempem vyrovnávat životní úroveň s nejbohatšími státy světa a uspokojovat tehdy stále neukojenou část poptávky obyvatelstva.
Kdeže ale jsou tehdejší časy, kdy v naší zemi existoval převis poptávky nad nabídkou a občané měli v peněženkách a na kontech mnohem více peněz, než za kolik na trhu mohli nakoupit!
Dnes pulty obchodů skutečně přetékají zbožím. Mnohé peněženky jsou ale prázdné a čile se nakupuje za peníze, které občané ani nemají! To zboží na pultech navíc není v 80 % případů zbožím českým, ale cizím, a tudíž nákupy takových výrobků nevedou ke koloběhu peněz v rámci národní ekonomiky, ale k únikům na zaplacení zahraniční pracovní síly a zisků zahraničních obchodníků a vlastníků v celém procesu. A jelikož neexistuje ani odpovídající ekvivalent českého vývozu, který by si třeba na pultech obchodních domů v Německu, Americe či Anglii kupovali Němci, Američané či Angličani, a protože podobný český ekvivalent nikde není ani v nespotřebním zboží neboli investicích, je jasné, že ekonomika se ocitla ve smrtící spirále, jejímiž konečnými výstupy jsou jen tři „produkty“: zvyšující se nezaměstnanost, státní dluh a škrtání na sociálních potřebách obyvatel, když prvek privatizace byl již vyčerpán v zejména devadesátých letech, a to se ještě často ani nejednalo o žádnou privatizaci, ale doslova o rozdání národního majetku do rukou cizích vlastníků, kteří toho nejednou využili jen k tomu, aby pohodlně zlikvidovali nepříjemnou konkurenci.
To, že tento katastrofický model je životaschopný, zajišťuje na prvním místě skutečnost, že z nás udělali montovnu pro cizí vlastníky, když veškeré zisky a obchodní marže tečou do zahraničí a v českých zemích zůstává jen podhodnocená mzda pro pracovní sílu, která je mnohonásobně levnější, než třeba v sousedním Německu.
Již víc jak deset let ale v zemi probíhá ještě jeden zlodějský proces, který má tragický dopad na ohromný počet občanů, stál desetitisíce zničených životů a rozpadlých rodin, vedl k velkému množství sebevražd lidí, kteří pro sebe neviděli žádné východisko, když ztratili nejprve veškerý movitý a posléze i nemovitý majetek včetně střechy nad hlavou a nakonec i lidskou důstojnost. Poté, co byla vytunelována, rozkradena a zničena výrobní základna, zloději začali loupit přímo v domovech lidí. Říkali tomu „půjčky“. Ale jednalo se o starý známý lichvářský trik, jak vydělávat doslova krvavé peníze, jak z lidí, kterým stát neumožní slušnou životní úroveň či je zbavil práce a uvrhl je do nejistoty, vzít i to málo, co ještě mají a nakonec je oškubat úplně do naha.
Občané, necháni svými zkorumpovanými, lhostejnými a zločinnými politiky bez pomoci a ochrany, skončili v dluhové pasti, z níž kdysi v dobách starého Babylonu byla jen jediná cesta: prodání do otroctví. Buď sama sebe nebo předtím některého z rodinných příslušníků, kteří byli zrovna po ruce. Otrokáři jim za to zajistili alespoň střechu nad hlavou a základní potravu.
Jaké východisko mají občané z takové pasti nyní, v tzv. „demokratickém“ státě? Většinou léta žijí jako psanci, jako úřady, věřiteli, exekutory a jejich advokáty a soudci pronásledovaná zvěř, která nemá nárok prakticky na nic. Právě v těchto situacích dnešní kriminální režim jasně dokazuje svou podstatu a jak vážně bere takové ústavní dokumenty, jako je Listina práv a svobod. Tedy že je nebere vážně ani trochu. Právo na nedotknutelnost obydlí je suverénně ignorováno, právo na ochranu zdraví, rodiny je s ledovým klidem popliváno.
Zato právo lichvářů na svůj „spravedlivý“ zisk je naprosto posvátné. Když velkozloději v devadesátých letech ve velkém vykrádali podniky a banky, politici a právníci byli proti nim „bezmocní“: Přece těm zločincům nebylo možné dokázat špatný úmysl, když oni tvrdili, že se jim pouze„nezdařil podnikatelský záměr“!? V případě dnešních lichvářských firem se ale ti samí politici a právníci bleskově postarali o to, aby se jim jejich „podnikatelské záměry“zdařily víc než bohatě.
Na zločinných zákonech mají podíl všechny velké politické strany, u dnes tak neblaze proslulého exekutorského zákona stála přímo sociální demokracie. Tak jako u předchozích zákonech tunelářských a vykradačských, kterým se zjemněle říkalo „privatizaca“ a občanům se slibovalo, že povede k jejich většímu a rychlejšímu blahobytu.
Po roce 1989 to netrvalo ani moc dlouho a společnost se dostala vskutku do staré, osvědčené podoby. Na jejím vrcholu stojí právem, mocí, penězi a nutno nezapomenout ani na médii semknutá malá skupina parazitů, která kontroluje naprostou většinu ekonomických zdrojů společnosti. Na spodku pak stojí ti, které nemůžeme nazvat jinak než novodobými otroky: bez práva na smysluplné zaměstnání a vůbec bez práva na jakoukoliv práci, která by je či jejich rodiny alespoň uživila a když už, tak bez práva na volný čas a lidské zacházení. Ne, lidské zacházení a lidskost nemá v režimu, který se zajíkal skloňováním lidských práv ve všech pádech, skutečně žádné místo. Píše se rok 2014 a my jsme se vrátili někam do dob Karla Marxe a divokého kapitalismu, kde pracovní síla má jediné právo. mlčet a pracovat. V celé ohromné záplavě zákonů pak prosvítá jako sláma v botách jen jediné základní právo a vlastně zákon naší společnosti, zákon silnějšího - právo dravce oškubat, zadávit a pozřít svou slabší oběť.
Tohle jsou tedy ta lidská práva, o kterých toho v dobách socialismu tolik nažvanili chartisti! Ti se po roce 1989 dostali k moci a spolu s bývalými komunisty, tedy kariéristy, kteří po pádu socialismu bleskurychle zahazovali rudé knížky a mnozí se rychle zapojili do procesu všeobecného loupaní a lhaní, vytvořili vládnoucí oligarchii, která si stát rozparcelovala na sféry vlivu. A měli šanci dokázat, jak to s „lidskými právy“ myslí vážně, a také to dokázali.
Nový režim začal velkou havlovskou lží, kdy nový pretendent na funkci prezidenta veřejně lhal o tom, že nebude chtít vrátit Lucernu a že chce ještě sociálnější stát, než byl tehdejší socialismus. Jak pravdivé je české přísloví, že kdo lže, ten krade. Začalo se lhát a lhalo se dál až dodneška. Krátce nato se ale začalo i krást a i tenhle proces je stále v plném proudu.
Totální pohrdání pohlavárů nového režimu občany, a to nejen ke všem žijícím, ale i minulým generacím Čechů, se projevilo i protiústavním zničením Československa. Čili exemplárním příkladem vlastizrady. Jenže nebyl nikdo, kdo by zločince soudil. Někdejší normalizační kolaboranti, pevně usazení ve správním, soudním, mediálním a školském aparátu státu byli ztichlí hrůzou, že přijdou o své posty, a hned po sametu začali s bezpříkladnou bezpáteřností podlézat chartistickým figurám, které se prodraly do čela státu. Ti nejnestydatější z nich se pak briskně prohlásili za největší demokraty a stoupence „svobody“ a zplna hrdla začali, tak jak byli zvyklí z dob socialismu, oslavovat „stranické a státní vedení“ e novou zahraničně-politickou orientaci státu a nadávat na komunisty.
Měl-li pravdu Masaryk, že státy se udržují na živu idejemi, na základě kterých vznikly, pak Česká republika měla od svého početí do svého osudu vloženo, že bude kriminálním státem, kde právo a spravedlnost budou ve vyhnanství. Česká republika vznikla na základě zrady a pohrdání tehdejší politické elity občany a českým národem a přímo proti jeho vůli. Autoři nové Ústavy České republiky si také v ústavě a v její preambuli dali velmi dobrý pozor, aby se slova jako český národ ani jedinkrát nevyskytovala, a už vůbec Českou republiku nedefinovali jako výraz svébytnosti a suverenity českého národa, jak to bylo ve všech předchozích ústavách československé státnosti. Čí vlastně to byl a je stát? To už dnes většina lidí ví.
Likvidace československé státnosti, likvidace české ekonomické základny, vykradení a vytunelování všeho, co se dalo, dnešní exekutorský teror, a totální lhostejnost vládnoucí skupiny ke všemu tomuto bezpráví a zločinům, to nebyla náhoda ani omyl.
