28. října nepřijdu na slavnostní předávání státních vyznamenání na Pražský hrad. Není to výraz neúcty k tomuto svátku, ba naopak. Tento den mám v hluboké úctě, považuji se za vlastence, a to i v takovém slova smyslu, že kdyby bylo potřeba k obraně vlasti obětovat svůj život, jsem připraven. Mimo jiné bratr mého pradědečka Mons. Oldřich Zlámal se společně s Masarykem, Benešem, Štefánikem osobně zasadil svými aktivitami v USA, aby náš samostatný stát vznikl. Mimochodem je podepsán jako jeden z mála Čechů pod Pittsburskou dohodou.

Mám tento den v hluboké úctě i proto, že si při něm já i moje rodina připomínáme tisíce našich předků, kteří pro naši svobodu a demokracii položili život. Proto tento den chci oslavit se svou rodinou návštěvou Vítkova, mší svatou a večer na Staroměstském náměstí.

Nebudu sedět s rukama v klíně a nadávat, to rozhodně ne. Ale na Hrad nemohu jít v situaci, kdy prezident demokratického státu vydírá člena vlády. Nemohu tam jít v situaci, kdy toto vydírání je spojeno s neudělením státního vyznamenání člověku, jehož životní příběh a příběh jeho rodiny odráží příběh tisíců lidí, kteří se nezlomili v nejtěžších dobách tohoto státu. Jsou to ti, kteří si zachovali čest, kteří za svoji pravdu byli zabiti či jinak významně šikanováni. To, že tam nepůjdu, mi nedělá vůbec žádnou radost. Naopak, je mi smutno a stydno, že takovým způsobem musím dát 27 let od roku 1989 najevo, že takovéto jednání hlavy státu a jeho okolí je nedůstojné, nedemokratické, prostě ubohé.

Kdybych stál v pátek 28. října ve Vladislavském sále a tvářil se jako že nic, bylo by mi trapně vůči všem těm generacím, které za naši svobodu, demokracii a za své názory tolik v životě obětovali.

Státní svátek tedy slavit budu, ale jinde, jinou formou.