Existuje příběh o rozbitém okně, který se učí ekonomové už v prvním ročníku. V kostce v něm jde o to, že zlobivý chlapec rozbije míčem výkladní skříň, a kolemjdoucí to komentuje, že je to vlastně dobře, protože sklenář bude mít práci. Moudřejší soused mu ale vysvětlí, že na rošťárně není nic přínosného, protože jinak by si majitel obchodu místo zasklení vitríny mohl koupit něco jiného.

A stejně tak je to i s hazardem. Kdyby lidé neutráceli statisíce ve výherních automatech, mohli by je investovat mnohem rozumněji, a do obecního rozpočtu by se nejspíš vrátily také. A navíc by města a stát nemusela investovat do všeho, co tento patologický jev přináší. Ať už je to vytížená policie, nebo terapie závislých gamblerů, nebo kriminalita motivovaná gamblerstvím.

Navíc česká legislativa umožňuje podnikatelům s hazardem, aby část svých zisků odváděli na tzv. „veřejně prospěšné účely“. Ve skutečnosti ale někteří podnikaví koumáci zakládají vlastní nadace, do kterých pak touto cestou vyvádějí část svých zisků. Nedá se to nazvat jinak než praní výnosů z hazardu.

Argumenty ve prospěch heren jsou často účelové a zastírají to nejpodstatnější. Hazard je nebezpečný byznys, který kšeftuje s lidskými touhami a závislostmi. Byznys, jehož důsledkem jsou zlomení lidé, rozvrácené rodiny, exekuce, majetková kriminalita a další společensky i ekonomicky škodlivé jevy. Výnosy v podobě daňových odvodů do obecních rozpočtů jsou tak vysoce převáženy náklady, které jsou diferencovanější ale o to vyšší.

Hovořit pouze o jedné straně této rovnice je zatajováním pravdy. Tak si to uvědomme pokaždé, když slyšíme, jak jsou ty herny přínosné.