Pečlivě jsem sledoval nedělní televizní vystoupení ministra Chovance k tématu imigrace. A kromě návrhu na referendum o syrských uprchlících, které zaujalo všechna média, v něm postřehl i řadu dalších bodů, zasluhujících si pozornost.
Jako poslanec za hnutí Úsvit považuji referendum za jeden z nejúčinnějších nástrojů demokracie, který by se mohl uplatnit i v této otázce. Muselo by ovšem rozhodovat pouze o zásadní otázce - imigranti ano či ne, případně za jakých podmínek. Určitě nemůže být použito při rozhodování o uprchlících z konkrétní země. Nemůže to být nástroj rozhodování o konkrétních běžencích. A z tohoto pohledu je představa, kterou prezentoval pan ministr, nesystémová. Toto musí rozhodovat vláda, která musí zvážit všechny informace, které má k tomu k dispozici. Veřejnost nemá možnost zachytit všechny tyto informace, nehledě k tomu, že některé z nich mohou být v režimu utajení.
Již jsem napsal, že se dřív nebo později musíme imigrantům otevřít. Důvody jsou především demografické, ekonomické a další. A k tomu musíme mít jasno, koho chceme v zemi přijmout a odpovídajícím způsobem se na to také připravit. Nejen materiálně, ale třeba i legislativně. Pan ministr opakoval asi desetkrát, že musíme být obezřetní, a mluvil o tom, že jsme připraveni přijmout několik stovek běženců, s čímž se dá souhlasit.
Pan ministr ale podle mě zapomněl zmínit jedno z hlavních rizik, které s imigrací může být spojeno. A tím je, velmi pravděpodobně, zásadní pnutí v české společnosti. Uvědomme si, že v naší republice nemáme žádnou zásadní zkušenost ani s kolonialismem, ani s vlnami přistěhovalců, které v šedesátých letech dorazily do západní Evropy, ani s dalšími vlnami migrace. Proto se obávám, že česká společnost vůbec není připravena na to, že se tu v masovějším měřítku objeví lidé jiných kultur. Takže my musíme připravit nejen uprchlické tábory nebo zákony, ale musíme na to připravit i společnost. A to bude náročné i časově, protože Češi si musí uvědomit, že bez imigrace to v této zemi dál nepůjde.
Jako memento si můžeme vzít současnou západní Evropu, kde pravidelně hoří předměstí velkých měst a odehrávají se tam bouřlivé střety s přistěhovalci. A to například ve Francii společnost určitě byla na imigranty připravena lépe, díky své historii, než jsme teď my.
Proto musí být v následujících měsících a letech imigrace především zásadním tématem debaty, a to jak politické, tak především veřejné.
Z vystoupení pana ministra jsem však získal ještě jeden dojem, který ve mně vyvolává trochu obavy. Mám totiž pocit, že referendum má být jenom určitou obezličkou, která má potvrdit a dát silný mandát něčemu, v co se již vláda zavázala v Bruselu. V mnoha pramenech už totiž zaznělo, že jsme se už zavázali, že si ty přistěhovalce vezmeme. Samozřejmě to tak být nemusí, ale z mnoha náznaků jsem tento dojem skutečně získal.
Velmi mě v minulém týdnu zaujalo, jak se k imigraci postavil britský premiér David Cameron. Nelíbí se mi samozřejmě, že tím budou postižení občané EU včetně nás, ale na druhou stranu oceňuji, že se chová jako představitel suverénní země, a ne jako vazal Bruselu. Každá země musí sama nejlépe vědět, co je pro ni dobré a co si může dovolit. Konkrétně návrh, že imigranti musí pracovat, aby se stali součástí sociálního systému, je přesný opak toho, co jsme si uzákonili my, a sice že po šesti měsících práce má imigrant nárok na veškeré sociální dávky, včetně jeho rodinných příslušníků. Britský přístup mi přijde mnohem spravedlivější.
