Důvodů, proč Američané nevyslali své jednotky v květnu 1945 ze západu Čech na pomoc Praze je několik.
Příběh začíná již na Jaltské konferenci v roce 1943, kde byla dohodnuta budoucí demarkační čára mezi Rudou armádou a západními spojenci. Bylo rozhodnuto, že bude kopírovat hranice tehdejšího Československa a její původní důvod byl vojenského charakteru. Měla zabráni, aby se při bojích nesmíchaly síly Spojenců a nedošlo ke konfliktům mezi nimi.
Účastníci konference, zejména Stalin a Roosevelt, však současně tímto rozhodnutím obětovali naše demokratické Československo, které se tak mělo dostat do výlučné sféry vlivu Sovětského svazu. Proti tomu se stavěl pouze britský premiér Churchill, který se za Československo bojoval již během Mnichovské dohody. Bohužel, v obou případech marně.
V závěru války, 18. dubna 1945, však Američané již dosáhli k našim hranicím a mohli snadno osvobodit Prahu mnohem dříve než Rudá armáda. Naléhal na to opakovaně opět Churchill, byl však Američany odmítnut.
13. dubna totiž, bohužel, zemřel americký prezident Roosevelt. A pro jeho nástupce, prezidenta Trumana, byla situace ve střední Evropě jen nepřehlednou, marginální záležitostí a Churchillův apel u něj neuspěl. Churchill neuspěl se svým požadavkem na pokračování postupu směrem na Prahu ani u vrchního velitele amerických vojsk generála Eisenhowera, který sice nebezpečí, ve kterém se budoucí Československo ocitlo, rozuměl, ale strategická pomoc Rudé armády v příštích bojích proti Japonsku pro něj byla mnohem důležitější než náš osud.
5. května, po vypuknutí povstání, se však přesto naskytla možnost, že povstání Američané skutečně pomohou a na Prahu ze západu Čech vyrazí. Generál Patton, velící vojskům na západě Čech, Národní radě v Praze totiž vojenskou pomoc, přes rozhodnutí Eisenhowera, nabídl a požádal pouze Národní radu, aby k němu vyslala do Plzně své dva delegáty, se kterými by konkrétní kroky dohodl. Národní rada však nakonec Pattonovu nabídku na pomoc odmítla. Národní rada nebyla totiž zdaleka jednotná. A klíčovou roli v rozhodnutí odmítnout americkou pomoc sehrál tehdy člen rady, mladý dělník, komunista Josef Smrkovský, pozdější vysoký funkcionář KSČ. V roce 1968 v jednom ze svých interview se dokonce pochválil, že „v květnu 1945 nepustil do Američany Prahy a zajistil tak budoucí spravedlivé vítězství dělnické třídy“.
Proto Praha v květnu 1945 krvácela a i proto jsme prožili následujících 40 let v totalitě.
Velmoci totiž nemají žádné přátele, i když se tak někdy tváří a my tomu věříme. Mají pouze své strategické zájmy. Toho bychom si měli být i v květnových dnech vědomi!
