Převládlo přesvědčení, že propletením vztahů mezi evropskými zeměmi prostřednictvím všestranné spolupráce a jejich zauzlením tisícem společných smluv a institucí dojde ke vzniku nového světa. Tento prostor trvalého míru se měl důsledně řídit pravidly mezinárodního práva a veškeré případné konflikty mělo vyřešit klábosení po bruselských šantánech. Jenže čas oponou trhl. V ten den, kdy ruská vojska zahájila okupaci Krymu, sen o trvalém míru v Evropě definitivně zemřel. 

Cesta k jeho smrti byla dlouhá. Navíc je třeba přiznat, že Západ má na smrti vlastního snu, podle kterého toužil žít, lví podíl. Celé série vojenských invazí, takzvaných humanitárních náletů a cíleného zabíjení vinných a častěji i nevinných lidí z bezpilotních letounů bez spravedlivého soudu, které Západ za posledního čtvrtstoletí podnikl, klestily cestu pro dnešní ruskou invazi na Ukrajinu.

Hlásali jsme práva a mezinárodní normy, podle kterých jsme se však ne vždy řídili. Právo na sebeurčení národů bylo pro nás v případě bosenského konfliktu nepřijatelné a důsledně jsme trvali na nedotknutelnosti hranic. A ty, kteří s námi nesouhlasili, jsme byli připraveni masivně bombardovat. Jenom o pár let později se v případě Kosova pro nás naopak stalo právo na sebeurčení albánského národa natolik významné, že ti, kteří trvali na nedotknutelnosti hranic, byli opět bombardováni hlava nehlava.

O naprosto vylhaných záminkách pro invazi do Iráku se není třeba zmiňovat. Byly to lži, možná takzvaně svaté, protože jejich cílem bylo získat západní veřejné mínění pro souhlas s vpádem spojeneckých vojsk a svržením Saddáma Husajna. Režim tohoto bezohledného diktátora, jenž zabíjel vlastní lidi, byl zcela jistě odsouzeníhodný, takových jako on je ovšem na světě spousta, přičemž velká většina z nich je oficiálně našimi vítanými spojenci. Přesto právě jen a jedině do Iráku vyslal Západ tanky a tisíce vojáků a nastolil tam režim jiný, režim, ve kterém iráčtí občané zatím umírají mnohem častěji, než umírali kdy dříve.

Když bylo třeba nasměrovat změny v Libyi k našemu prospěchu, zcela svévolně jsme překroutili znění rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Co je psáno, to je dáno, toto pravidlo by mělo platit vždy, ne však pro nás, když se nám nehodí. Rezoluce tehdy explicitně umožňovala pouze uzavřít nebe nad Libyí a zamezit tak operacím tamního vládního letectva, což mělo za cíl zastavit další prolévání krve v zemi zmítané občanskou válku. Ve výsledku ale okamžitě došlo k bombardování pouze jedné strany konfliktu, navíc doprovázenému bezskrupulózními výsadky našich speciálních jednotek na libyjské území. Že jsme tak činili, protože Muammar Kaddáfí byl gauner? Ano. Činili jsme tak ovšem v rozporu s mezinárodním právem, s tím mezinárodním právem, které jsme přísahali důsledně dodržovat.

Kdo seje vítr, sklízí bouři. My sami jsme v Iráku, Kosovu, Libyi a na mnoha dalších místech světa dlouhodobě zasévali neúctu k mezinárodnímu právu. Vladimir Putin dnes svojí parcelací Ukrajiny pouze zaváží námi zasetou úrodu zpět do naší stodoly. Tato úroda se nám pranic nelíbí a máme z ní strach, to protože je najednou zcela zřejmé, že odteď je už zase vše dovoleno. Přímo před námi se totiž otevřela skříň plná kostlivců reálpolitiky, se kterou si dnešní Evropa neumí poradit.

Ano, umíme se shodnout na nepodstatném, jsme s to najít řešení pro omezení plýtvání vodou při splachování evropských toalet. Na druhou stranu ale nedokážeme nalézt shodu na věcech mnohem důležitějších, projekt společné zahraniční politiky, která by měla prosazovat a hájit evropské zájmy, zcela selhává. Proč? Odpověď je jednoduchá. Vůbec totiž nevíme, jaké že jsou vlastně ony společné evropské zájmy, na kterých by taková zahraniční politika měla být založena.

Ruku na srdce, zcela jiné mezinárodní zájmy mají dnes Španělé a zcela odlišné mají Češi, Řekové či Poláci. A i v případě, že bychom se výjimečně na něčem v oblasti zahraniční politiky shodli, neexistuje žádný způsob, kterým by bylo možné tento společný názor dostatečně tvrdě na mezinárodním poli prosadit.

Evropa je dnes obklopena drsným světem, který je ovládán bojem o moc a nerostné zdroje. Na stále více místech dochází k násilným změnám hranic a v mnoha oblastech zuří etnické, národnostní a náboženské násilí. Svět je opět plný permanentních krizí a Evropa se svým mírovým programem není ani omylem vnímána jako příklad hodný následování, ba naopak. Lidé považují Unii za cosi podivného a bezzubého, breptajícího cosi o právu a mezinárodních institucích, za exota, který od dob studené války existuje jenom díky ochraně ze strany Spojených států a který je však sám o sobě zcela impotentní.

Lidé napříč celou Evropou a i za jejími hranicemi jsou si této skutečnosti dobře vědomi. Všichni vidíme, že evropských myšlenek mají sice politici plná ústa, ale i největší eurooptimisté Němci obratem odsunou Evropu na vedlejší kolej, jakmile jde o kus žvance. I proto se v Evropě řeší spíše věci podružné a nedaří se vyřešit ty zásadní. V důsledku toho důvěra v Evropskou unii a její instituce napříč členskými zeměmi rychle klesá. Příliš dlouho jsme chodili se džbánem pro vodu, příliš dlouho jsme neřešili podstatné a věnovali se nesmyslům.

V dnešním světě tvrdé reálpolitiky, do kterého jsme se najednou probudili, je zapotřebí se vrátit zpět k hledání shody na podstatných a zásadních věcech. Protože, budeme-li jakožto evropské národy skutečně spolupracovat, budeme vždy silnější a přesvědčivější, než když budeme každý jednat zvlášť. Budeme-li ale na místo toho v Bruselu nadále spekulovat o správném zakřivení banánů, pak jsme namísto toho nastoupili cestu k evropskému konci.

Nebezpečný svět se dnes vrací zpátky do Evropy. Dělení Ukrajiny, jehož jsme svědky v přímém přenosu, nám proto budiž výstrahou.