Očekává se, že na konferenci bude předložena nová globální úmluva, která bude mít za cíl snížení emisí skleníkových plynů a odvrácení hrozby nezvratných změn klimatu. I přesto, že jsou mezi námi tací, kteří se nás snaží přesvědčit, že globální oteplování je prázdnou mantrou ekologických fanatiků, fakta mluví jinak. Jestliže se zásadně nesníží produkce emisí, jedná se o zcela reálnou hrozbu. Sobecké zájmy jednotlivých zemí proto musí jít stranou. Bohužel neexistuje univerzální tlačítko, kterým bychom mohli planetu restartovat. Pokud budeme pokračovat takovým tempem, jako se to děje nyní, nebude již možné nastavený kurz zvrátit a následky pro planetu budou katastrofální.
Proto přichází jednotlivé zúčastněné země s vlastním závazkem, jak udržet globální oteplování pod hranicí 2°C. V případě České republiky to bude společný, poměrně ambiciózní, návrh Evropské unie, jehož cílem je snížení emisí CO2 o 20 procent do roku 2020 oproti roku 1990. Z celounijního pohledu se k tomuto cíli již slibně blížíme. V roce 2012 bylo snížení na 17,9 procentech. V boji proti emisím Evropská unie nechce polevovat ani v dalších desetiletích. Konkrétně se jedná o plán snížit emise CO2 o 40 procent do roku 2030 a do roku 2050 dokonce až o 80 procent. Dosáhnout toho chce především investicemi do zvyšování energetické účinnosti, využíváním energie z obnovitelných zdrojů a opouštěním fosilních paliv. Energetická politika EU jednoznačně patří mezi nejekologičtější ze všech zúčastněných zemí.
Zatímco Evropa má svoje záměry poměrně jasně vytyčené, ve zbytku světa tomu tak bohužel není. Otazník proto visí především nad přístupem zemí s rozvíjejícím se průmyslem. Ty sice v současné době nemají tak velkou ekologickou stopu, jejich ekonomiky však mnohdy velmi rychle rostou, což vede i ke stoupajícímu podílu na produkci emisí. Nenesou sice takovou vinu na současném stavu, pokud se na problematiku díváme historickou optikou, ale jejich chování je zásadní pro budoucí vývoj. Je proto naprosto nezbytné, aby v době, kdy například v Indonésii dochází k obrovské humanitární a ekologické katastrofě, která ovlivňuje ovzduší v celém regionu, se asijské státy postavily k problému čelem a neukazovaly pouze na západní země. Jejich postoj k těžbě fosilních paliv a pokračující výstavbě tepelných elektráren v regionu bude klíčový.
S tím ovšem souvisí otázka financování. Rozvojové země, ale například i Čína, žádají po zemích, které jsou historicky zodpovědné za znečištěné ovzduší, aby jim poskytly dostatečné prostředky na technologickou podporu a investice do rozvoje čistých technologií. Celkově by se mohlo jednat o částku až 100 miliard dolarů ročně. Finanční pomoc ale přicházela už i v letech minulých. Jen za rok 2014 Evropská unie a její členské státy daly k dispozici 14,5 miliardy eur, aby nejchudším a nejzranitelnějším zemím pomohly.
Tato konference má ambice stát se dalším Kjótem. Její závěry jsou nesmírně důležité. Jednoznačně prvním krokem ke zlepšení globální klimatické situace byla změna přístupu Spojených států, které po letech odmítání přijetí tvrdých podmínek na omezení emisí CO2 konečně přistoupily na podobně tvrdá opatření, jako jsou v Evropské unii. A nyní je nejvyšší čas, aby se stejně zodpovědně zachovaly i další státy.
