Připomínáme si 80. výročí úspěšného vojenského útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha,   od září roku 1941 do května roku 1942 pána nad životem a smrtí obyvatel Čech a Moravy.

27. května roku 1942 rozhodli o jeho odchodu na onen svět, který fyzicky nastal až o pár dní později, 4. června,  úspěšnou akcí českoslovenští vojáci, parašutisté sloužící ve Velké Británii, Jozef Gabčík a Jan Kubiš.

Význam likvidace Heydricha

Zabití Heydricha těmito vojáky československé armády bylo mimořádným činem. Jednak z hlediska jeho hrdinného a úspěšného naplánování a provedení, ale hlavně vzhledem k jeho politickému a strategickému významu.

Heydrich byl mimořádně brutální a výkonný vysoký představitel Německé říše, zcela jistě by v její hierarchii ještě dále a výše stoupal. To by bylo nebezpečné pro naše země i pro celou Evropu z hlediska budoucího průběhu, vývoje i výsledku druhé světové války.

U nás doma by, kdyby nebyl tento brutální kat včas odstraněn, výrazně narostl počet popravených a zplynovaných Čechů, postupem doby by pak Češi byli dílem zlikvidování, dílem dáni k převýchově do Německa a dílem vystěhování daleko
na Východ.

To byl Heydrichův plán s naším národem, plán, se kterým se nijak netajil a hovořil o něm i veřejně, jak je ostatně dobře zdokladováno.

Politicky se jednalo o zabití nejvyššího představitele Německé říše za celou druhou světovou válku. Ale hlavně - tento čin znamenal definitivní oduznání mnichovské dohody ze strany Francie a Velké Británie, plné uznání londýnské exilové československé vlády a prezidenta Beneše ze strany Spojenců, a hlavně jistotu obnovy Československa v předmnichovských hranicích, tzn. včetně tzv. sudetského pohraničí.

To by bez zabití Heydricha, coby projevu toho, že Československo aktivně bojuje po boku Spojenců proti Německé říši, nebylo prakticky možné a představitelné.

Žádný atentát, ale vojenská operace!

Operace Anthropoid, což byl krycí název celé akce parašutistického výsadku vrcholící likvidací Heydricha, byla tedy naprosto ojedinělou a výjimečnou záležitostí, a to i v celoevropském kontextu boje proti německému nacismu a tzv. Třetí německé říši.

Tato akce ovšem rozhodně nebyla tím, za co je často označována – tedy nebyla žádným atentátem. Tento termín má totiž do jisté míry pejorativní až zločinný nádech a zavání příchutí terorismu.

Nikoli, nešlo o atentát, ale o bojovou akci vojáků řádné československé armády. O hrdinský čin, který vrátil Československo na pomyslnou politickou mapu Evropy a plnohodnotně ji zařadil do tehdejší – později vítězné – protihitlerovské koalice.

A znovu, nebýt této akce, bylo by poválečné Československo, resp. Čechy a Morava  - a tím i dnešní Česká republika -   po válce menší o třetinu svého současného území a naše severní hranice by probíhala těsně za Mělníkem.

Historická úloha a hrdinství domácího odboje

Zároveň nesmíme zapomínat na to, že celá akce odstranění Heydricha by nebyla možná bez aktivní pomoci domácího odboje našim parašutistům. Nemohla by se úspěšně uskutečnit, nebýt zapojení domácích odbojářů. Už od prvních okamžiků výsadku skupiny Anthropoid ji tito odbojáři poskytovali zázemí,  ukrývali naše parašutisty, zásobovali je jídlem apod.

Starali se také o zajištění operačního materiálu, zbraní, o veškerou logistiku a také prováděli nesmírně důležitý sběr pro provedení akce důležitých klíčových informací.

Bez pomoci stovek těchto hrdinů, jejichž jména většinou nejsou dodnes pořádně veřejně známá, by naši vojáci Heydricha nikdy „nedostali“.

Tato obětavá pomoc českých vlasteneckých odbojářů byla o to cennější, když si uvědomíme, že všichni bez výjimky věděli,
že svou činností riskují nejen vlastní kruté mučení, smrt, ale i vyvraždění celých svých rodin. K čemuž později v mnoha případech, bohužel, došlo.

Historici to dnes hodnotí takřka jednohlasně a jednoznačně:
jen a pouze zásluhou stovek domácích odbojářských spolupracovníků a podporovatelů Anthropoidu byl nakonec jeden z nejvýkonnějších a nejnebezpečnějších mužů třetí říše, Reinhard Heydrich, odstraněn.

18. červen 1942

Tyto hrdiny si připomínáme dnes, a znovu si je připomeneme
18. června. Proč právě v tento den, který je mimochodem rovněž významným dnem České republiky?

Protože jde o datum, kdy se v roce 1942 v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici pod Karlovým náměstím odehrál tvrdý a památný závěrečný boj mezi německými příslušníky SS a gestapa a sedmi československými parašutisty, mezi nimiž byli i Jan Kubiš a Jozef Gabčík.

Tento boj měl dvě roviny, chceme-li, dvě pomyslné fronty: Za prvé šlo o obranu empory a kůru kostela třemi z parašutistů, za druhé se pak jednalo o německé dobývání krypty kostela bráněné zbylými čtyřmi parašutisty.

Celý boj trval sedm hodin a stál život všechny naše statečné vojáky. Šest jich nakonec spáchalo sebevraždu, sedmý z nich, Jan Kubiš, tedy ten, kdož spravedlivý rozsudek smrti nad Heydrichem osobně vykonal, zemřel na následky utrpěných zranění.

Němci byli nuceni do akce nasadit 800 vojáků! Šlo o Ersatz-Bataillon SS Deutschland a SS-Wachbataillon Prag. Měli enormní zájem o to, zajmout parašutisty živé.

Proto přivedli do kostela i zrádce a udavače Karla Čurdu, též jednoho  ze zahraničních vojáků a parašutistů, který do krypty kostela na své někdejší druhy opakovaně volal: „Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo.“ Odpovědí mu byla jen palba a jasná odpověď: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme. Slyšíte? Nikdy!“

Nikdy se nevzdat

Připomeňme si toto zvolání právě dnes, tedy v době, kdy se nestydatě přepisuje historie, zejména ve vztahu k druhé světové válce, a kdy se postupně plíživě rehabilituje nacismus, nacisté a někteří jejich pohůnci.

A představme si, jak by se dnes, kdyby se hypoteticky probudili, Kubiš, Gabčík a jejich kamarádi cítili, kdyby si na Karlově náměstí koupili noviny, ve kterých by se dočetli,
že český velvyslanec v Německu pronesl pozdravný přátelský projev na sjezdu Sudetoněmeckého landsmannschaftu –  a že jeden z příštích ročníků tohoto sjezdu by mohl,  dle představ některých představitelů české lidové strany či Pirátů  proběhnout v České republice.

Čest, úcta a sláva památce československých vojáků, hrdinů 27. května a 18. června roku 1942!

Děkujeme a nezapomínáme!