V posledních dnech se objevilo několik překvapivých zpráv, které naši „hlásní troubové“ zcela ignorovali. Například vrcholný představitel jednoho polského ministerstva vyhlásil zájem země o přístav v Oděse, čímž se připojil ke snahám Spojených států amerických, Velké Británie a Francie ohledně získání jistých privilegií na Ukrajině. Jak se na tyto „nároky“ díváte?

Nejedná se o nic nového ani překvapivého, pokud jste aspoň trochu obeznámeni se standardy či dějinami mezinárodních vztahů, o čemž lze například u našeho „nezbedného bakaláře“ z Černína úspěšně pochybovat. Situace na Ukrajině graduje a velmoci opět potvrzují ono pravidlo, že nemají přátele, ale zájmy. S Kyjevem se snaží uzavřít dohodu o nerostných surovinách Washington i Londýn, jejich tlak není příliš vybíravý.

Minulý týden se však o svůj podíl na prostřeném stole přihlásila také Paříž, a tím je trojice euroatlantických jaderných velmocí kompletní. Vůbec mne nepřekvapuje, že se připojuje Polsko. Ve snaze o velmocenskou politiku má dlouhou tradici a může ji nyní podpořit akceschopnou armádou, takže hlas Varšavy může být jen těžko oslyšen.

Poválečná obnova Ukrajiny byla řešena již počátkem července 2022 ve švýcarském Luganu a Česku zde byla přidělena Luhanská oblast. Tyto plány však již vzaly zasvé. Skutečnost, že Ruskem obsazená území se jen tak k Ukrajině nevrátí, připustila i naše hlava státu...

Právě konference v Luganu měla být pro naše vládní činitele varováním, že česká finanční účast na obnově Ukrajiny sice bude nadstandardní, ale benefity nulové. Polsko tehdy reagovalo na přidělení jiné obsazené oblasti přímým jednáním s ukrajinskou vládou, naši sklapli kufry. Možná i díky Varšavě, která nespokojenost dala veřejně najevo, byl původní plán asi opuštěn a nyní se řeší jiný způsob účasti jednotlivých evropských zemí na obnově ukrajinské infrastruktury.

Nějaký český hlas na evropských jednáních ale nezachytily ani velice citlivé mikrofony – ostatně nic nového pod sluncem.

Co tím myslíte?

V posledních týdnech začal na projevené americko-britské zájmy na Ukrajině reagovat francouzský prezident Macron. První pařížská schůzka na téma Ukrajina se však musela obejít bez naší účasti. Na druhou schůzku, kam dorazily více než tři desítky vrcholných evropských politiků, byl sice premiér Fiala pozván, jeho skvělá pozice je však vidět na závěrečné společné fotografii.

Ano, o této fotografii jsem již hovořil s několika lidmi, kteří vyjádřili značnou míru pobavení až znechucení...

Je to jednoduché, ony tři desítky politiků jsou seřazeny ve třech řadách. V první řadě uprostřed, tedy v pořadí jako první, stojí francouzský prezident. Je to logické, jako hostitel má na tuto pozici právo. Jemu po pravici stojí ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj – jako hlavní host a představitel země, o které se jednalo, měl na druhé místo také právo. Po Macronově levici, tedy na třetím místě v pořadí, se nachází britský premiér, a tady nám začíná standardní řazení podle významu té které země v očích pořadatele.

Je jistě zajímavé, že čtvrté místo zaujímá vrcholný polský představitel a jeho německý kolega je až pátý. Vysvětlením může být skutečnost, že kancléř Olaf Scholz je nyní na odchodu po prohraných volbách. A nyní mi ukažte, kde se nachází předseda vlády České republiky.

Petra Fialu můžeme vidět ve třetí řadě, z našeho pohledu zcela vlevo...

Přesně tak, z hlediska významu zaujímá krásné předposlední místo. Je potěšující, že mezi evropskými zeměmi, které se pařížské schůzky zúčastnily, se najde aspoň jedna, která se v očích organizátorů nachází v pořadí níže než naše republika. Ale jak říkám, v případě Francie nic nového pod sluncem.

Nemáte tou narážkou na mysli ono zajímavé jednání v hlavním městě Bavorska koncem září 1938?

Samozřejmě, mnichovská konference, na které byla Francie jedinou zemí, jež měla s námi uzavřenu spojeneckou smlouvu, se nabízí jako první příklad. Ale můžeme nalézt příklady o dvě desítky let starší. Psal jsem o nich v knize To ví přece každý, která vyšla v roce 2022. Francouzský přístup k naší zemi lze ukázat v oblasti diplomatické, ekonomické i vojenské a není to veselé čtení.

Jste odborník na vojenskou historii, takže se zaměřme na vojenskou stránku...

Pouhých pár týdnů po vyhlášení československé samostatnosti došlo v Paříži k podpisu několika smluv, jimiž byla vznikající československá armáda zařazena pod francouzské velení, a do Prahy byla vyslána vojenská mise. Přitom její šéf se následně stal náčelníkem hlavního štábu, tedy v případě vojenského konfliktu hlavním velitelem. Tato situace přetrvala až do počátku roku 1926. V čele naší armády tak téměř sedm let stál francouzský generál.

Ani v padesátých letech nebyla podřízenost naší armády cizí mocnosti tak zjevně prezentována. Ovšem francouzská vojenská mise dorazila v únoru 1919 do Československa s jednoznačným úkolem, který byl tehdy tak tajný, že o něm nevěděla ani naše vláda. Měla totiž co nejrychleji připravit co nejsilnější československé vojenské jednotky k útoku na Německo, pokud by nebylo ochotno přijmout dohodové mírové podmínky.

Německo však nakonec v létě 1919 dohodové podmínky přijalo, takže proč stáli francouzští generálové v čele naší armády až do poloviny dvacátých let?

Zde se už dostáváme na pomezí oblasti vojenské a diplomatické. Francouzi totiž měli československou vojenskou kartu k dispozici během každého náznaku krize až do poloviny dvacátých let. Již v roce 1920 připravili francouzští důstojníci v hlavním štábu tři plány vojenských operací proti Německu (útok na Drážďany, útok na Frankfurt nad Mohanem, případně oba útoky naráz), k nimž mělo dojít, pokud by se Berlín před požadavky Paříže nesklonil.

K definitivnímu narovnání mezi oběma zeměmi došlo až na podzim 1925 ve švýcarském Locarnu, poté byla vojenská kuratela Paříže nad Prahou výrazně omezena.

Proti oné kuratele se tehdy žádný československý politik nepostavil?

Objevil se jeden kritický pohled, řešící nadměrnou finanční zátěž francouzské mise. V regionálním tisku se vyjádřil redaktor Jan Lorenc, jinak také sociálnědemokratický senátor za Hodonín. Na jeho článek v Dělnických novinách zareagoval francouzský major Falquiere, zástupce velitele vojenské školy v Hodoníně, který přišel panu redaktorovi podat vysvětlení s jezdeckým bičíkem v ruce.

Skandál se samozřejmě dostal do Parlamentu, vláda v čele s tehdejším premiérem Edvardem Benešem se ale za francouzskou misi nepřekvapivě postavila – prohlásila, že mise bude v zemi působit „ve službách republiky, dokud to vyžaduje zájem státu“. Obecné žvásty bez naplnění pojmů. Francouzští generálové prostě zůstali ve funkcích, dokud to Francie potřebovala, naše země byla považována za spojence, dokud to Francie potřebovala, poté byla hozena přes palubu.

A poučení pro dnešek?

Nemám pocit, že by současná vláda o nějakém poučení z krizového vývoje ve třicátých letech byla ochotna vůbec uvažovat. Spíše se nachází v pozici lísajícího se pinče, šťastného za každé podrbání za ouškem. Polsko má s Francií podobnou zkušenost, pouze o rok mladší. Chová se proto zcela odlišně a začíná jasně definovat své zájmy a požadavky. Praha v pozici Varšavy rozhodně není, mohla by ale reagovat aspoň podle Havlíčkova epigramu ohledně Vaška, pánů a ledu.

Psali jsme:

Okamura a hrubá záplata: Fialova vláda žene zemi ke krachu

„Francie, tady je všechno možný. Už nevědí, jak se jí mají zbavit“. Znalci nad odsouzením Le Penové mluví o skandálu

Trikolora: Doslova v přímém přenosu sledujeme soumrak demokracie v Evropské unii

„Je suis Marine“. Le Penové zakázali kandidovat, zní slova o válce Bruselu