Měl jsem dokonce tu čest vystoupit jako první řečník, a to v rámci panelu „Přínosy a úskalí referenda o vystoupení z Evropské unie“.

Vyšší princip

Vypsání a provedení závazného celostátního referenda o našem vystoupení z Evropské unie je, řečeno slovy klasika, z vyššího principu mravního, naprostou politickou nutností a nezbytností, prioritní záležitostí veřejného a národního zájmu.

Je nepochybné, že takové referendum by mělo na jedné straně své jasné klady a přínosy, ale, na straně druhé,  i svá určitá nepochybná úskalí a rizika.

V prvé řadě jde o to, dát už konečně občanům slovo a šanci vyjádřit se k tomu, zda hodlají i nadále akceptovat zásadní omezení naší – a tím i své - národní a státní suverenity v podobě našeho členství v Evropské unii.

Omezení, která začínají mít i zjevné a zásadní ekonomické projevy, jak nyní vidíme například v podobě zničujících dopadů společné unijní energetické a tzv. klimatické politiky na ceny energií v České republice – a tím následně i na razantní pokles životní úrovně českých domácností a konkurenceschopnosti našeho hospodářství, včetně rizika zániku tisíců českých živností a firem.

Možnost takto se v referendu vyjádřit, se závazným dopadem výsledku tohoto referenda pro českou politickou reprezentaci, je přínos sám o sobě, je to vysoká hodnota ve smyslu nejvyšší možné demokratické participace občanů na správě klíčových veřejných záležitostí a jejího praktického naplnění.

Včetně široké, tvrdé a bouřlivé diskuse, která by před takovým referendem celospolečensky probíhala -  a včetně toho, že si, při současném stavu české mediální scény, a zejména její veřejnoprávní části, musíme být vědomi toho, že by taková diskuse neprobíhala ve zcela férovém prostředí a že by v ní zastánci Czexitu byli zcela jistě silně znevýhodněni.

Což je zřejmě jedno z nejvýraznějších faktických úskalí případného „czexitového“ referenda.

Totální proměna evropské integrace a lisabonský podraz

Důvodem, proč takové referendum proběhnout má (či spíše musí),
je hlavně ta skutečnost, že členství v Evropské unii létá páně 2022 znamená pro Českou republiky a její občany něco kvalitativně zcela jiného - a mnohem horšího -  než členství v této Unii, i podoba Evropské unie samotné, v době našeho vstupu do ní.

I když už tehdy se daly mnohé dnešní problémy predikovat - a jsou mezi námi osobnosti, kterým to bylo už tehdy jasné a jejichž oprávněný euroskepticismus je setrvalý.

Zásadním předělem pak v tomto ohledu byla Lisabonská smlouva z konce prvního desetiletí tohoto století, která dala na přerod Evropské unie z částečně mezivládní organizace ekonomické integrace na nadnárodní politickou unii pomyslné poslední razítko, jehož důsledkem je deficit jakékoli demokracie v unijních orgánech a druhořadé postavení členských států střední a menší velikosti
a speciálně pak států středovýchodní Evropy.

Akce D.O.S.T. a její vedení to už tehdy velmi dobře věděli a dávali to silně a veřejně najevo. Budiž jim za to věčná čest a sláva!

Usilovat o vypsání „czexitového“ referenda je tedy, bez ohledu
na aktuální politické reálie rozložení parlamentních politických sil, naprosto přirozenou povinností vůči ústavě i vůči občanům České republiky – ve jménu legality a legitimity politických procesů i s ohledem na české národní zájmy. A je třeba to říkat nahlas, na všech relevantních fórech, všemi možnými způsoby.

S tím, že přistoupení České republiky k Lisabonské smlouvě, a tudíž do velké míry i současné členství České republiky v Evropské unii, bylo (a je) sice možná, a zdůrazněme ono slovo možná, legální – ale zcela jistě nebylo legitimní. Tehdejší české  ústavní orgány neměly oprávnění o tomto zásadním okleštění suverenity České republiky rozhodnout pouze samy, bez konzultace s občany.

A tuto nelegitimitu může zhojit pouze a jedině nové referendum o našem budoucím členství v Unii – či, chceme-li, o našem vystoupení z ní. Referendum, které by v tomto smyslu mohlo být i určitou politickou a občanskou katarzí, což by rovněž byl pro společenskou atmosféru v zemi nemalý přínos svého druhu.

Nutnost tvrdé politické práce

Navíc, u vědomí politické reality a její dynamiky resp. její setrvačnosti, je úspěšné referendum o Czexitu jedinou šancí na naše vystoupení z Evropské unie v době, za kterou dohlédneme – a které se většina z nás může dožít.

To, že by odchod české republiky z Evropské unie  v relativně blízké budoucnosti inicioval český Parlament, anebo česká vláda, reálné
a představitelné, bohužel příliš není.

Podpora „czexitovému“ referendu je tedy i postoj do velké míry pragmatický, nejen čistě idealistický a hodnotový. Zároveň jde o postoj, který nestačí pouze čas od času proklamovat, ale musí se rovněž pořádně odpracovat.

Víme-li, že nebude nikdy žádného zákona o obecném celostátním referendu bez souhlasu Senátu, nesmíme rezignovat na to základní – na drobnou, každodenní tvrdou poctivou práci.

Nestačí se vzájemně ujišťovat o tom, že Senát je k ničemu a že voliči euroskeptických stran k senátním volbám stejně nechodí – ale je nutné dělat jednak vše proto, aby tam chodit začali a hlavně do nich stavět společné kandidáty s reálnou šancí na vítězství, aby se převaha bruselské pětky v horní parlamentní komoře postupně stala minulostí. Není to nic nemožného zcela nemožného.

A samozřejmě je třeba obdobně, cestou koncentrace, nikoli cestou rozmělnění, pronárodních a vlasteneckých hlasů postupovat i ve sněmovních volbách.

Mnozí význační čeští euroskeptici často říkají, že uspořádat nyní „czexitové“ referendum – a odhlédněme na chvíli od toho, že kvůli absenci prováděcího zákona to zatím nejde – by bylo kontraproduktivní, protože většina občanů by hlasovala pro setrvání v Evropské unii, a tím by byla minimálně na jednu generaci myšlenka Czexitu naprosto zabita.

Kromě toho, že to trochu připomíná ono pověstné stahování kalhot před brodem si ale v této souvislosti položme otázku – pokud tomu tak opravdu je, a zastánci Czexitu by v referendu o vystoupení z Evropské unie, pokud by se konalo v blízké době, výrazně prohráli. proč se všechny probruselské parlamentní politické strany a hnutí tak zuby nehty brání tomu, aby budoucí zákon o obecném závazném celostátním referendu obsahoval i možnost hlasovat o mezinárodních smlouvách a o členství České republiky v mezinárodních organizacích?

Vždyť by přece referendum  - s výsledkem našeho setrvání v Evropské unii  - ohromně posílilo jejich politické a argumentační  pozice a bylo by pro ně doslova darem z nebes. Proč po něm tedy nesáhnou, je-li jejich vítězství v tomto směru údajně tak jisté?

Ekonomicky zničující členství v Evropské unii

Referendum o našem členství v Evropské unii ale nemá být jen nějakou splátkou starého dluhu občanům za nemožnost vyjádřit se k Lisabonské smlouvě. Ani jen šancí vyjádřit se k našemu členství pro ty české občany, kterým nebylo v době vstupního referenda v roce 2003 ještě 18 let - a kterých je, dle propočtů hnutí Odchod.eu přes jeden a půl milionu.

Podstatné je hlavně to, že i od doby přijetí Lisabonské smlouvy na úrovni Evropské unie proběhly - a stále probíhají - mnohé závažné změny, které, kromě jiného, potvrzují i to, že jakákoli reforma této organizace směrem zpět k mezivládnímu uspořádání a k návratu určitých kompetencí národním státům je zhola nemožná a nelze se k ní vůbec upínat.

Jsou zde již jen dvě možnosti – buď být členským subjektem  stále více unifikované a centralizované Evropské unie směřující k jakémusi modelu federativního státu, anebo z ní vystoupit a vzít si svoji legislativní, a veškerou další, suverenitu zpět.

V posledních letech, i pod stínem koronavirové krize, totiž roste tlak institucí a nejsilnějších států Evropské unie (v čele s Německem) na její stále silnější centralizaci a federalizaci  - a na stále silnější a hlubší ekonomickou a finanční provázanost a závislost členských států, například prostřednictvím fiskální, rozpočtové a dluhové unie.

Projevem tohoto tlaku – a důsledkem totální slabosti veškeré dosavadní české vládní reprezentace, která národní zájmy na unijní úrovni nikdy pořádně nehájí,  je rovněž účast České republiky na zničujících eurounijních projektech, dohodách, závazcích a zárukách, jako jsou mj. Green Deal, Fond obnovy, Jednotný stabilizační mechanismus, Sociální pilíř či Fiskální kompakt, které tlačí členské státy do bodu, odkud už prakticky není jednoduchého a bezbolestného návratu.

Tyto trendy, a jejich bezduchá tolerance ze strany české exekutivy, jenom zvyšují naší závislost na Evropské unii  - a současně už  i začínají postupně ničit naší ekonomiku, průmysl, zemědělství, energetiku a životní úroveň našich občanů.

Což je sice na jedné straně jednoznačně neblahý trend, z kterého nemůže mít žádný patriot, kterému záleží na prospěchu České republiky radost – ale, na straně druhé, tyto skutečnosti mohou postupně otevřít oči mnoha dosavadním podporovatelům českého členství v Evropské unii, či těm, kdož se k této záležitosti stavěli dosud neutrálně nebo pro ně nebyla podstatná, protože budou už mít takříkajíc přímý dopad na jejich peněženky.

Mohou totiž ukázat, že pomyslný bruselsko-berlínský král je nahý a že už neplatí ani dlouhou dobu oblíbený argument některých tzv. eurorealistů, který se nesl v duchu, že sice Evropská unie má spoustu chyb, mnoho byrokracie, nadbytečných kompetencí apod., ale že členství v ní je pro Českou republiku, a pro české občany, alespoň ekonomicky výhodné. Už tomu tak není. A bude ještě hůř.

Nereformovatelnost Evropské unie je tedy již více než zjevná a otázka dne již nezní ani tak, co se stane, když z ní odejdeme, ale spíše, co s naší republikou bude, když v ní zůstaneme.  

Demokracie na unijní způsob

Referendum - a hlavně jemu předcházející široká kampaň o všech aspektech, limitech a rizicích členství v Evropské unii – je jediným relevantním fórem, jak tuto zásadní debatu o naší budoucnosti otevřít a vést.

A v ní pak české občany informovat o tom, co vůbec členství v Evropské unii znamená z praktického hlediska, jak se v unijních orgánech rozhoduje, co je to vlastně ona demokracie na unijní způsob.

Tedy co je to ono hlasování tzv. kvalifikovanou většinou, kdy jedna skupina států (přičemž zvýhodněné jsou ty nejlidnatější) může vnutit svou vůli členským státům s opačným názorem, i když jde o rozhodnutí, které je zcela v rozporu s jejich národními zájmy a se zájmy jejich obyvatel – a ještě je potom za jeho nedodržování tvrdě sankcionovat. Což už se v praxi děje vůči Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Slovinsku.

Povahu hlasování v Radě Evropské unie, která schvaluje všechny unijní legislativní akty závazné pro členské země, ukazuje konstrukce této většiny požadované pro schválení jakéhokoli návrhu. Většiny je dosaženo, jsou-li splněny dvě podmínky: pro návrh hlasuje 55 procent (tedy minimálně 15) států, které reprezentují nejméně 65 procent z celkového počtu obyvatel Evropské unie.

Blokační menšinu pro zastavení určitého návrhu v Radě Evropské unie pak musí tvořit nejméně čtyři členské státy, které zastupují více než 35 procent obyvatel Evropské unie.

A tak zatímco na zablokování určitého návrhu nestačí síla všech států středovýchodní Evropy (Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko, Bulharsko – včetně jejich posílení třeba ještě o Rakousko), mohou jej zablokovat Německo, Francie, Španělsko plus jakýkoli jeden další stát. To je realita demokracie a la Evropská unie.

Konference o budoucnosti Evropy – poslední rána z milosti

A pokud budou přijaty základní návrhy a cíle právě probíhající Konference o budoucnosti Evropy, která je jakousi obdobou někdejšího Konventu o budoucnosti Evropy a o Ústavě pro Evropu rezultujícího v Lisabonskou smlouvu  - a které mají absolutní podporu nové německé vládní koalice - padnou i poslední kosmetické náznaky jakýchsi práv členských států v unijní architektuře a v jejích rozhodovacích mechanismech.

Předsedkyně Evropské komise, Němka Ursula von der Leyen,
již ostatně prohlásila, že cílem této Konference nemá být nic menšího, než otázka změny fungování Evropské unie. 

Explicitně má jít o přiznání legislativní iniciativy Evropskému parlamentu, o revizi a změnu systému voleb do Evropského parlamentu včetně zavedení jednoho (celounijního) volebního obvodu a nadnárodních stranických kandidátních listin společných pro všechny státy Evropské unie a o další reformy unijního volebního práva, včetně posílení dálkového (korespondenčního a elektronického) hlasování  - a také o rozšíření hlasování onou kvalifikovanou většinou na půdě Rady Evropské unie i do oblastí, kde dosud mají jednotlivé členské státy právo veta, tedy do zahraniční (a bezpečnostní) politiky, do sociální politiky a do daňové politiky.

A nejde o žádné akademické debaty, ale o skutečné politické plány, které mohou být v dohledné době realitou. Bez toho, aby se na to někdo českých občanů ptal, ba i bez toho, aby o tom věděli – ostatně, v programovém prohlášení nové české vlády není o této zásadní Konferenci  - a o postoji vlády k ní -  ani písmeno.

I z tohoto pohledu musí referendum o našem členství v Evropské unii, či o vystoupení z ní, proběhnout co možná nejdříve.

Než bude nenávratně pozdě.