Obecně jsem vždy proti tomu, že by se Senát návrhem zákona nezabýval. Senát vznikl proto a jeho smysl spočívá naopak v tom, že se zákony zabývá. Tím spíše u návrhu zákona, který hýbe společností. Nicméně možnost „nezabývání“ je explicitně v Ústavě a jednacím řádu uvedena a již jsem za těch necelých 8 let, co jsem v Senátu, několikrát „nezabývání“ zažil. „Nezabývání se“ však má pojistku, aby nedošlo ke zneužití tohoto institutu proti vůli byť i malé menšiny, kdy jeden senátorský klub nebo 10 senátorů může návrh na „nezabývání se“ vetovat.
Večer před plénem oznámil senátorský klub KDU-ČSL a nezávislí, že bude případný návrh na „nezabývání se“ vetovat.
Někdy v noci tak vznikl neuvěřitelný plán na to, že se proto tento bod vyřadí z programu a tím se docílí jeho schválení tím, že proběhne tzv. marná lhůta (30 dní od doručení Senátu). Považoval jsem to a považuji to za naprosto skandální. Nejenže se tímto způsobem návrh zákona vůbec na plénu Senátu neprojedná, ale především a zejména, je to obejití možnosti veta (1 senátorský klub nebo 10 senátorů) jako zákonné pojistky proti zneužití institutu „nezabývání se“. Za celou 28 letou historii Senátu se nic takového ještě nestalo a nikdy se nikdo o nic takového ani nepokusil.
Členům mého senátorského klubu oznámil předseda klubu plán na vyřazení bodu z programu pléna, které začínalo 17. dubna v 10 hodin, v 8 hod. 22 minut.
A skutečně, při projednávání návrhu programu na plénu vystoupil předseda senátorského klubu ODS a TOP 09 a navrhnul bod vyřadit z pléna. Proti tomu jsem ihned vystoupil, video ZDE.
Stenozáznam: „Vážený pane předsedající a předsedo zároveň, kolegyně, kolegové. K návrhu na vyřazení senátního tisku č. 234, novela občanského zákoníku, známá pod zkratkou manželství pro všechny, sděluji, že žádám, aby se o vyřazení tohoto bodu hlasovalo zvlášť. To jako za prvé. A za druhé si neodpustím sdělit následující. Všichni dobře víme, že v senátních kuloárech projednával návrh nezabývat se tímto zákonem. Protože reálně se objevilo nebezpečí, že by senátní klub KDU-ČSL, případně skupina deseti senátorů minimálně, vetovala tento návrh nezabývat se tímto zákonem, tak vznikl tento návrh na vyřazení tohoto bud z programu úplně. Nevím to zcela určitě, může mi to potvrdit někdo z historiků, ale myslím si, že to je v dějinách Senátu úplně poprvé, za těch 28 let jeho existence, co je navrženo vyřadit bod z programu s cílem, aby prošla marná lhůta. A tímto bodem se Senát vůbec nezabýval. Já to považuji za mimořádný skandál. Takže ještě jednou opakuji, navrhuji, aby se vyřazením tohoto bodu zabýval Senát hlasováním zvlášť. A apeluji na vás na všechny, abychom sami sebe a Senát nedegradovali tím, že tento bod cíleně vyřadíme z programu, abychom se jím už nikdy nezabývali. Děkuji za pozornost.“
Bohužel jsem se svojí snahou neuspěl, při hlasování pro vyřazení bodu hlasovalo pro 47 senátorů, 21 bylo proti (včetně mě), 9 se zdrželo a 4 nehlasovali vůbec. Záznam o hlasování je zde příp. zde. To ovšem v mých očích nic nemění na skandálnosti tohoto rozhodnutí. Znovu opakuji a zdůrazňuji: Bylo tím obejito ohlášené veto, které ze zákona vylučuje „neprojednávání“ a naopak zaručuje projednávání, pokud to požaduje alespoň malá menšina 1 senátorského klubu či 10 senátorů. A dosud se nikdo o nic tak skandálního ve 28leté historii Senátu ani nepokusil.
V tomto smyslu jsem se v poledne vyjádřil i pro Českou televizi. V sestřihu, kde se vyjadřují i kolegové video ZDE.
Během mého následného studia Ústavy jsem dospěl k závěru, že si vůbec nejsem jist, zda vyřazení návrhu zákona z programu, s cílem, aby prošla marná lhůta, nebylo protiústavní. Ústava v čl. 46 v odst. 1 totiž jasně stanovuje povinnost Senátu návrh zákona do 30 dnů projednat. Odst. 3 sice připouští, že se Senát v této lhůtě nevyjádří, ale tomu já rozumím tak, že nic neschválí (Senát se vyjadřuje usneseními), tzn. že se nenajde většina a tím pádem se neusnese Senát v žádné s možností uvedených v odst. 2. Ani neschválí ani nezamítne ani nevrátí Poslanecké sněmovně s pozměňujícími návrhy ani nevyjádří vůli se zákonem nezabývat. Nikoli, že návrh zákona na program pléna vůbec nezařadí nebo ho dokonce z návrhu programu vyřadí.
„Ústava Čl. 46 (1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení. (2) Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím. (3) Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, že je návrh zákona přijat.“
V tomto smyslu jsem se vyjádřil i v podvečerním vysílání České televize v rozhovoru vysílaném v přímém přenosu. Video ZDE.
Pro mě osobně to byl nejčernější den v historii Senátu, který jsem kdy zažil. Senát degradoval a znevážil sám sebe.
-----
Doplnění:
Níže přetiskuji vyjádření právníka Pavla Hasenkopfa k tomuto mému článku na mém FB:
Uvažujete naprosto správně, včetně chápání čl. 46 jako příkazu k projednání zákona (nezabývání se je vůči tomu lex specialis). A 30 denní lhůta je pořádková, pro případ, že by se nestihlo, zapomnělo či chtělo neprojednáním bránit přijetí nějakého zákona – bez ní by Senát mohl kdykoli zablokovat kterýkoli zákon jednoduše tím, že ho uloží k ledu, a to přesně ústavodárce nechtěl. Tu lhůtu lze proto nechat uběhnout pasivně, ale ne tak, že něco aktivně vyřadím z programu, v ten moment čelně narážíte na čl. 46/1.
Dám příklad ze stavebního práva. Podle § 96b starého stavebního zákona měl úřad územního plánování povinnost na žádost vydat závazné stanovisko k nějakému záměru v území, zda je nebo není v souladu s územním plánem, a měl na to 30 dnů – když to nestihl, mělo se za to, že souhlasí. Řada úřadů to okamžitě začala zneužívat, aby si ušetřila práci, a nechávala bagatelní věci 30 dní ležet … ale ta 30denní lhůta v zákoně nebyla proto, aby ušetřila práci úředníkům, ale proto, aby chránila žadatele před nečinností úřadu. A úplně stejnou logiku má 30 lhůta na to, aby se Senát usnesl k návrhu zákona … není tam proto, aby ušetřila práci Senátu, ale aby chránila Sněmovnu před nečinností Senátu.
