Návrh byl projednáván i v komisi pro výchovu a celoživotní vzdělávání, jejíž jsem dosud členem, a to 18. prosince, takže jsem měl možnost se s návrhem seznámit.
Lidovci rádi svá slohová cvičení, týkající se této věci, nazývají „projekt“. Toto pojmenování mě opravdu baví. Slovo „projekt“ opravdu není slovo, které může označovat jen tak jakýkoliv dokument. Už např. na Wikipedii (http://cs.wikipedia.org/wiki/Projekt) se dočteme: „(…) jsou s projektem a jeho realizací spojena také rizika, jejichž řízení je jednou z klíčových částí řízení projektu.“
A zde narážíme na zásadní problém celé věci. V „projektu“, ať už jej tak budeme nazývat nebo ne, se žádném riziku nedočteme ani slovo. Přitom již děti od svých rodičů a učitelů vědí, že by neměli skákat po hlavě do vody, ale měli by nejdřív zjistit, jaké je riziko, že si při skoku ublíží.
Přitom při čtení toho, co bylo předloženo, napadne přemýšlivého člověka rizik minimálně několik. Představou pana, dnes už doktora, Motyčky bylo především obsadit budovu neziskovkami. Přičtěme doktoru Motyčkovi k dobru alespoň to, že poté co původně chtěl obsadit neziskovkami celou budovu, vzal si k srdci připomínku, kterou jsem mu osobně řekl, a to, že alespoň část budovy by měla být využita komerčně, což potvrdil v jednom z posledních textů na toto téma, které uveřejnil.
Nicméně existují ještě další rizika. Co když např. neziskovky, postavené na principu dobrovolnosti, ukončí svoji činnost? Sám dobře vím, že pokud se např. změní osobní situace dobrovolníka, je nucen svoji činnost v neziskové organizaci rychle ukončit, což mívá někdy zásadní vliv na organizaci.
Co když náklady na provoz budovy tak vysoké, že na jejich financování se neseženou peníze? V návrzích, které jsem měl k dispozici já, vůbec jakýkoliv odhad nákladů chybí úplně. Pokud je mi známo (ale možná se mýlím), ani později nebyl doplněn.
Co když se neseženou už náklady na nezbytnou rekonstrukci, případně neočekávané vícepráce tuto rekonstrukci prodraží? Opět „projekt“ žádný odhad nákladů neobsahuje.
Co když návštěvnost sociální kavárny, hostelu a dalších zařízení nenaplní očekávání a přinese mnohem nižší výnos? A tak dále.
Po prostudování jsem nabyl dojmu, že doktor Motyčka si podklady pro tento návrh kreslil růžovou pastelkou. Prostě všechno půjde krásně a všechno dopadne dobře. Ale v praxi to tak většinou nebývá. Když Japonci projektovali elektrárnu ve Fukušimě, zřejmě také uvažovali pouze krásnou představu, jak jaderná elektrárna bude nepřetržitě generovat spoustu energie, kterou využijí japonské domácnosti a japonský průmysl, a příliš nepřemýšleli nad riziky. Jak to dopadlo, všichni víme.
Pokud při rozhodnutí, co s nešťastnou budovou na Hanáckém náměstí, budeme ignorovat rizika, nebude to rozhodně taková tragédie, jako ignorance rizik ve Fukušimě, ale zatíží to rozpočet mčsta neúměrnými a možná zcela zbytečnými náklady. Připraví to město o finance, které by mohlo využít na smysluplné věci.
Dodejme, že upozornění na rizika je i součástí zápisu zmíněného jednání komise pro výchovu: „Členové komise upozornili, že při zpracování projektu je třeba se zaměřit na rizika a zpracovat varianty pro případ vzniklých rizik.“ Ani to však doktora Motyčku přemýšlet nad riziky nedonutilo.
Problém budovy má tedy řešení jediné. Pověřit skutečné odborníky analýzou všech variant, co jde vůbec s budovou dělat, jak jednotlivé varianty budou nákladné a jaké mají jednotlivé varianty výhody, nevýhody a rizika. Samozřejmě není nic proti ničemu, aby tito odborníci prověřovali i představy zastupitelů či veřejnosti. A poté bude na zastupitelstvu města udělat na základě těchto odborných podkladů rozhodnutí, které uznají za nejlepší občané Kroměříže.
Já sám bych si rozhodně přál, aby budova nespadla, nebyla stržena a místo toho sloužila občanům Kroměříže. Ale řešení, kdy se na základě dojmů rozhodneme pro nějakou variantu bez analýzy rizik, je jen cestou do pekel. A občané by neměli věřit politikům, kteří se rozhodují na základě dojmů, a pak jen slibují světlé zítřky.
