Pokud se někdo nemusel ve volbách příliš snažit, byl to britský lídr Strany práce (Labour Party) Keir Starmer. Za daných okolností by v britském volebním systému dovedl labouristy k vítězství asi i špalek dřeva. A koneckonců, známým faktem je, že o Starmerovi toho většina Britů moc neví. A pokud se podíváme na procentuální výsledky, vítězství Labour není příliš drtivé. 33,7 % se spíše podobá výsledkům, kdy Labour skončili druzí. Přesto při slabém výkonu ostatních stran, jejich vysoké vzájemné konkurenci a britském jednokolovém většinovém systému je to na mandáty historicky druhý nejlepší výsledek Labour. Proč tedy labouristé ostatní strany pokořili?

Klíčová byla politika do té doby vládnoucích konzervativců. Ti jako klasická pravice sledovali jediný cíl – co nejvíce ulehčit život nejbohatších vrstev, klidně i úkor většiny obyvatelstva a těch nejchudších. A u vlády se udrželi celých 14 let. Dokázali vyvést Británii z EU, čímž zkomplikovali přístup na evropské trhy, soužití v Severním Irsku a podvedli Skotsko, jehož voličům se jevilo, že hlasováním pro setrvání v britském státě hlasují pro setrvání v EU, ale opak byl pravdou. V někdejší velmoci se začalo bortit vše – kromě tradičně slabého britského zdravotnictví se začaly přetížením hroutit i další veřejné služby a pro méně bohatou část obyvatelstva narostly životní náklady v poměru k příjmům:

1. Narostla závislost na potravinových bankách
2. Komickou vložkou předvolebního období bylo (ono jich bylo více, ale to by bylo na delší rozbory), když si konzervativní premiér Sunak střihl Okamuru a snažil se hrát migranta (sám je pakistánského původu), který z Británie vyžene migranty.

Je pochopitelné, že se mu nic takového nepodařilo, povedlo se mu maximálně vylepšit rozpočet Rwandy, do které chtěl migranty posílat. Různí Okamurové vám budou vykládat různé hovadiny, ale migrace prostě žádné rychlé a dobré řešení nemá, i kdyby říkali milionkrát něco jiného. Předcházet se dá leda budoucí migraci, kombinací rozvojové pomoci, ekologické politiky a tlaku na vedoucí představitele států, které dělají tak nesnesitelnou politiku, že jejich obyvatelé raději zdrhají rychle pryč.

Co je podivuhodné je to, že si blížící se katastrofu neuvědomili britští voliči dříve, neposlali konzervativce ke všem čertům dávno a nechali je dovládnout až do tristního vyvrcholení situace. Snad za to mohlo podkopávání socialistického lídra Corbyna od pravého křídla Labour Party. Poučení pro voliče v ČR – pravici je dobré nenechat vládnout příliš dlouho, jinak to může skončit absolutní katastrofou, a to i v kdysi nejmocnější zemi světa.

Sluší se ještě zmínit výsledek v Severním Irsku. Tam svoji dominanci potvrdila radikálně levicová Sinn Fein. V britské a irské politické kultuře této straně není ostentativně vyčítána její problematická minulost.

A poslední zajímavost je to, že britské komunisty ve volbách podpořila světové proslulá spisovatelka J. K. Rowlingová (3) To sice v britském volebním systému nepřineslo komunistům ani jedno křeslo, ale poněkud to vyvrací pravičácké lži o tom, že komunisty volí neúspěšní a líné socky.

Francouzské volby – poučení pro politiky (nejen) levicové

Francie má sice taky většinový systém jako Británie, ale poněkud komplikovanější dvoukolový a navíc to v minulosti bývalo jinak, dále jistě hrají roli francouzská regionální specifika, takže se nevytvořila taková dominance několika stran jako v Británii. Levičáka jistě zaujme chování levicových politických stran, zejména při srovnání s ČR.

Bezprostředně po vyhlášení voleb vyhlásili představitelé francouzské sociální demokracie, Socialistické strany, že chtějí ve volbách usilovat o spolupráci se všemi levicovými stranami kromě radikálně socialistické strany Nepoddajná Francie. Toto vyjádření ve francouzském kontextu z větších stran znamenalo zejména komunisty a zelené. Proč Socialistická strana vylučovala zpočátku Nepoddajnou Francii? Nepoddajnou Francii vede Jean-Luc Mélenchon, který, byť je ryzím levičákem jako poleno, je taky trochu nevyzpytatelným duchem francouzské politiky.

Po krátké trockistické epizodě byl desítky let členem právě socialistů, odkud utekl kvůli posunu doprava právě v roce 2008. Proto ho socialisté berou jako zrádce. Následně založil vlastní stranu a hodně spolupracoval s komunisty. Přes silnou podporu nakonec „zradil“ i komunisty, své hnutí transformoval, získal na svou stranu řadu bývalých voličů socialistů i komunistů a jeho strana se stala nejsilnější z francouzských levicových stran.

Navíc francouzská levice si levicovou volební koalici socialistů, komunistů, mélenchonistů a zelených vyzkoušela již ve volbách 2022. Tehdy tato koalice, Nová lidová, ekologická a sociální unie (NUPES) „remizovala“ s Macronovými centristy v 1. kole a podlehla jim v kole druhém. Ale díky sporům levicových stran, kde hrál tehdejší kandidát na premiéra Mélenchon též svoji roli, velmi rychle přestala fungovat, v letošních evropských volbách šly levicové strany samostatně.

Nicméně po letošním překvapivém vyhlášení voleb a mnoha výzvách ke spolupráci levice šlo všechno jinak, než by mohlo nastat v ČR. V ČR by se levicové strany navzájem zaplavily spoustou výčitek, co kdy kdo komu, začly by vyjmenovávat, proč ne s tím a s tím a proč je lepší sestavovat koalice s různými pravicovými vychcánky než s ideově blízkými levicovými stranami nebo proč do koalic vůbec nevstupovat a radši projet volby. Ale ve Francii se stal přesný opak.

Strany, vědomy si rizika propadnutí hlasů a své odpovědnosti a povinnosti bojovat za sociální práva a proti nacionalistům a fašistům, zasedly za jednací stůl s cílem vyřešit to nejdůležitější. Jistě to byla složitá a tvrdá jednání, socialisté jistě chtěli lepší pozici na kandidátkách vzhledem k lepšímu výsledku v evropských volbách, mélenchonovci jistě protiargumentovali svými lepšími výsledky v národních volbách. A strany se vlastně neshodly na ničem jiném než na názvu – Nová lidová fronta, na programu – radikálně sociálním a radikálně ekologickém a na rozdělení kandidátů – nejvíce jich získala strana Nepoddajná Francie 229, socialisté 175, zelení 92 a komunisté 50.

Nutno říct, že čtyři hlavní strany kolem sebe vytvořily další minikoalice, kterým část svých kandidátských míst přenechaly. Další levicové ministrany koalici podpořily bez nároku na místa na kandidátce. Vytvořila se tak superkoalice tvořená více než 50 stranami a podporovaná několika významnými odborovými centrálami a dalšími organizacemi, mezi nimi pro českomoravského voliče neznalého mezinárodních souvislostí překvapivě i francouzská pirátská strana!

Levicové strany v Nové lidové frontě se s tím příliš nemazaly a tak se ani nenamáhali dohodnout se na oficiálním lídrovi nebo kandidátovi na premiéra. Proč taky, pokud by to mělo koalici znemožnit, bylo lepší to odložit na později. V televizních debatách zastupoval koalici většinou Manuel Bompard z Nepoddajné Francie. Strany se také nebály o některých sporných věcech veřejně dohadovat.

U nás by lidé řekli, že takto rozhádaná koalice nemůže uspět, opak však byl pravdou. V prvním kole skončila Nová lidová fronta druhá za fašizující a nacionalistickou stranou Národní sdružení. Analýzy ukázaly, že levici podpořili zejména mladí a vzdělaní voliči, městští a nereligiózní lidé. To není ve Francii nic neobvyklého, naopak. Poměrně překvapivé ovšem bylo těsné vítězství levice s radikálně sociálním programem u voličů z vyšších tříd. To mělo pravděpodobně dvě příčiny – to, že vyšší třídy viděly nezbytnost ekologických změn a útoky centristů na levici, kdy si lidé z vyšších tříd snadno spočítali, že je lepší, aby ztenčili své bohatství ve prospěch méně bohaté většiny než aby dopustili fašistický chaos a zkázu krajní pravice.

Druhé kolo postavilo levici před další zkoušky. Francouzský volební systém na rozdíl od ČR umožňuje druhá kola i se třemi nebo více kandidáty, podle výsledku v daném obvodě. Tzn. bylo mnoho obvodů, kde do druhého kola postoupila levice, centristé a krajní pravice, kdy případné tříštění hlasů by pomohlo krajní pravici. Nicméně francouzská levice projevila i zde velkou odvahu a tam, kde by měla menší šance než méně pravicový kandidát, z druhého kola ustoupila. Je možné, že si tím v konečném důsledku o nějaká křesla pohoršila, ale porazit krajní pravici bylo samozřejmě důležitější. Postihlo to tvrdě zejména francouzské komunisty, kteří měli mnoho těsných třetích míst. Podobně se nakonec zachovali i centristé.

Taktika levice opět slavila úspěch, a ve druhém kole tedy i nejvyšší počet mandátů pro levici, Novou lidovou frontu, což bylo překvapivé vzhledem k předchozím průzkumům. Centristé skončili taktéž překvapivě druzí a taktikou odstupování se podařilo krajní pravici odsunout až na třetí místo.

Samozřejmě teď budou na řadě složitá jednání o vládě, ale ve volbách asi levice dosáhla maximum, které dosáhnout mohla.

Z francouzských voleb pak vede řada poučení pro levici, pokud chce být úspěšná:

1. Antifašismus a program jsou na prvním místě.
2. V programu není třeba ustupovat pravici, ale naopak, k úspěchu vede dobře prodaný, radikálně sociální, radikálně ekologický program.
3. Vyplatí se mít odvahu ke složitým koaličním jednáním a dát přednost budoucnosti před starými křivdami.
4. Když je snaha, lze získat i mladé voliče, ale nesmíte si je odpudit (logicky).
5. Rozhádanost není takový problém, jako se z ní někdy dělá, voliče to až tak extrémně neodpuzuje, takže je dobré nebát se vyříkat si zásadní věci.
6. Méně je někdy opravdu více.

Vezme si z toho něco českomoravská levice, v mnohém aktuálně antagonistická k té francouzské a tvrdě odpuzující mladé voliče? Já osobně bych si to přál, ale zatím to tak bohužel opravdu nevypadá.