Dobrý den, dámy a pánové,
dlouho jsme se neviděli a věřím, že je Vám to líto, protože o prázdninách se nekonají krajské výjezdy a tedy ani tiskové konference. A protože bych nepřenesl přes srdce se s Vámi občas nesetkat, dovolte mi, abych ve svém úvodním slově se vyjádřil ke čtyřem tématům.
První téma je uprchlická krize, druhé téma Fond ohrožených dětí, třetí téma moje cesta do Číny a konečně čtvrté téma připomínka srpnových výročí v množném čísle.
Začnu tedy prvním tématem. Obávám se, že se tak trochu podobáme turistovi, který na thajské pláži na mořském obzoru pozoruje nenápadnou vlnku, chce si ji vyfotit a netuší, že je to jeho poslední fotografie v životě.
Jsou lidé, kteří se domnívají, že migrační vlna je krátkodobá, že ustane. Podle mého názoru bude naopak zesilovat, třebaže s oscilacemi, např. v zimních měsících. Mám pro to dva důvody. První důvod je pokračující destabilizace některých, zejména afrických, ale ne jenom afrických, států. Víte, že se jim říká failed states, tedy zhruba zhroucené státy. A druhým důvodem je tak zvaný nasávací efekt. To znamená, že ti ilegální imigranti, nyní nemluvím o uprchlících, které chce česká vláda přijmout, ale o uprchlících, kteří nezákonně překračují naše hranice, sem pozvou své příbuzné, své známé. Takže proto se domnívám, že se tato vlna bude stupňovat. Samozřejmě, že bych si jako všichni přál, aby Evropská unie zpevnila své hranice, ale kromě platonických výzev k témuž zatím nevidím žádnou reálnou akci. Proto se domnívám, že by se Česká republika měla o své hranice postarat sama, že by v souladu s dublinskými dohodami měla ilegální migranty za tyto hranice vykazovat a to v případě potřeby i s nasazením armády.
V této souvislosti mi dovolte, abych se vyjádřil k prohlášení, které v současné době podepsaly asi tři tisíce občanů. Já občany nedělím na vědce a nevědce a nebudu tomuto prohlášení, jako někteří komentátoři, vyčítat povýšenecký tón, protože se domnívám, že důležitější než forma je obsah, ale budu tvrdit, že tato výzva proti xenofobii míří mimo terč a to z toho důvodu, že český národ není xenofobní. Mám pro to minimálně dva argumenty. Za prvé, u nás žije bez jakýchkoli problémů a konfliktů přibližně půl milionů cizinců, tedy asi pět procent české populace, a všichni se dokázali asimilovat.
Druhý důvod. Kdyby český národ byl xenofobní a netolerantní, pak by zde v politické struktuře existovaly významné politické strany s xenofobním programem, jako je například Jobbik v Maďarsku nebo Národní fronta ve Francii. Žádná taková významná politická síla ale u nás neexistuje. Poslední strana tohoto typu byli Sládkovi republikáni, ale ti už, bohu dík, vyhynuli.
Takže nebezpečí této výzvy a nebezpečí rozdělování společnosti spíše vidím v riziku nálepkování, to jest, že každý kdo má obavy z oné migrační vlny, zejména z islámských zemí, může být označován za xenofoba, rasistu nebo dokonce fašistu. A to je přesně to, kde vidím ono prohlubování příkopu mezi v tomto případě většinovou společností a lidmi, kteří se pokládají za určitou elitu.
Myslím si, že řešením tohoto problému by bylo, kdyby každý ze signatářů této výzvy si vzal do domácnosti alespoň jednoho uprchlíka. Nejsem sám. Pokud si dobře pamatuji, poprvé to navrhl předseda senátního klubu sociální demokracie Petr Vícha a já se k tomuto návrhu připojuji. Protože v takovém případě by tito lidé prokázali upřímnost svých úmyslů a nemohli by být podezříváni z exhibicionistického pokrytectví. To je tedy k prvnímu tématu.
Téma číslo dvě, Fond ohrožených dětí. Chtěl bych úvodem poděkovat těm členům vlády, kteří hlasovali pro poskytnutí pomoci Fondu ohrožených dětí. Nicméně protože toto hlasování dopadlo tak, že rozdílem, teď nevím, jestli jednoho nebo dvou hlasů, návrh nebyl přijat, došlo k významné fiskální stabilizaci našeho rozpočtu, ušetřili jsme dvacet milionů. Bohužel na stejném zasedání vlády se objevila zpráva, že hrozí nečerpání padesáti miliard z evropských fondů, což je jistá nerovnováha. Protože podle Ústavy má prezident republiky právo zvát ministry ke konzultacím, až se vrátí z Číny, pozvu si paní ministryni Marksovou, se kterou bych rád projednal otázku novely zákona o sociálně právní ochraně dětí, neboť podle mně dostupných údajů, které potvrdila i paní ministryně, před dvěma lety, než byla tato novela přijata, Fond hospodařil vyrovnaně. Audit neprokázal žádné pochybnosti v jeho hospodaření a teprve novelou tohoto zákona se podmínky jeho financování zhoršily.
Nicméně protože nestačí pouhá kritika, ale je třeba pozitivních činů, rozhodl jsem se navrhnout správní radě prezidentského fondu na splácení státního dluhu, aby přesměrovala výdaje tohoto fondu na pomoc Fondu ohrožených dětí, tedy Klokánkům, a předpokládám, i když samozřejmě nejsme schopni nahradit celý výpadek dvaceti milionů, že na konci tohoto roku z prezidentského fondu dostanou Klokánci první injekci. A samozřejmě bych chtěl vyzvat i další donátory a sponzory, kterým není lhostejný osud Klokánků, aby učinili totéž.
Mám před Vámi jednu výhodu, mám tento mokrý ručník, kterým občas mohu utřít pot, ale protože nemusíte být všichni v saku, jste ve výhodě proti mně.
Třetí téma, má cesta do Číny. Jsem velmi rád, že na tribuně se mnou bude francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, pravděpodobně i polská předsedkyně Sejmu, moji staří přátelé Tony Blair nebo Gerhard Schröder. A považuji svoji cestu do Číny jednak za výraz uznání sedmnácti milionům čínských občanů, kteří padli ve druhé světové válce, i když bych ji počítal od Nankingského incidentu, tedy od roku 1937. A pokud někdo tvrdí, že tato válka v Číně nebyla naše válka, nu tak prozrazuje zvláštní neznalost historie, protože velká část druhé světové války se odehrávala právě na asijském kontinentu.
Druhým cílem mé cesty do Číny je prohloubit dosavadní ekonomickou spolupráci. Dnes, někteří z Vás tam již byli, jsme slavnostně na Pražském hradě otevírali pobočku Bank of China. Ne že by tato pobočka sídlila na Pražském hradě, bude mít svoji samostatnou budovu.
A jsem velmi rád, že bude navázáno letecké spojení mezi Pekingem a Prahou. Jsem velmi rád, i když to novinářům uniklo, že se podařilo prosadit certifikaci českých malých a středních letadel a leteckých motorů na čínském území, protože to zakládá možnost expanze našeho leteckého průmyslu na čínské teritorium. Předpokládám, že během mé cesty do Číny budou podepsány některé významné dohody, o nichž budu novináře ať už v Pekingu nebo v Šanghaji informovat.
Bod čtvrtý a poslední. Srpnová výročí. Jak jsem řekl, úmyslně je uvádím v množném čísle. K výročí sovětské okupace, tedy 21. srpna jsem se vyjadřoval již mnohokrát. Nemám důvod svá stanoviska měnit ani doplňovat, ale chtěl bych se vyjádřit k výročí, které se připomíná málo a to je výročí podpisu takzvaných Moskevských protokolů. Napadlo mě srovnat osud tehdejších českých reformních vůdců s osudem Emila Háchy. Tomu Hitler vyhrožoval okupací území a Göring bombardováním Prahy. Naši reformní vůdci, kteří byli v Moskvě, byli v jiné situaci, protože Československo již bylo okupováno a bombardování Prahy tedy nehrozilo. Nevisela tedy nad nimi zátěž fyzické likvidace obyvatel ani zničení hlavního města. A o to méně ospravedlnitelné bylo podle mého názoru jejich jednání. Myslím si, že tito lidé se mohli rozhodnout mezi ztrátou cti a ztrátou funkcí. Přišli o čest a své funkce, s výjimkou Gustava Husáka, během několika měsíců stejně ztratili. Právě proto si myslím, že není vhodné je heroizovat, zvláště uvážíme-li, že například Alexander Dubček jako tehdejší předseda Federálního shromáždění podepsal usnesení, na jehož základě česká armáda střílela při výročí 21. srpna 1969 do českých občanů. Pouze národ, který si nevytváří iluze o svých minulých dějinách, má podle mého názoru schopnost vytvářet pravdivé budoucí dějiny.
To je úvodem vše. Zvládnul jsem to za dvacet minut a děkuji Vám za pozornost.
