Vážená paní ministryně, vážený pane předsedo, vážené paní starostky, vážení páni starostové, milí přátelé,
neříkám dámy a pánové, říkám milí přátelé, protože jako člověk, který žil deset let na venkově, asi dokážu trochu rozumět potřebám venkova.
Když jsem nedávno přijímal úspěšné starosty a starostky, kteří v minulých mnoha letech uspěli v této soutěži, řekl jsem jim jednu provokativní větu, a sice že nastává epocha desurbanizace, že lidé se z řady důvodů budou přesouvat z měst na venkov. A první signály už ostatně máme. Ve městech jsou drahé byty, včetně nájemních, a venkov vytváří prostředí komunity, které ve městech není. Například teď jsem zrovna zažil starostu, který mně říkal, že v jeho vesnici je patnáct spolků. To nejsou jenom dobrovolní hasiči. Najděte mi takovou spolkovou činnost a takovou komunitu někde v Praze nebo v dalších velkých městech.
Měl bych správně blahopřát těm, kdo se umístili na prvním, druhém, nebo třetím místě, ale já, přátelé, budu blahopřát všem, protože, jak říkal Coubertin, není důležité vyhrát, ale je důležité se zúčastnit.
A úplně na závěr, i když vy to víte lépe než já. Když jsem se ptal starostů, kteří svými aktivitami popřeli fámu o vylidňování venkova, čím to dělají, že počet v jejich vesnici roste, tak mi řekli, pane prezidente, je to velmi jednoduché. My máme obecní pozemky, a tyto obecní pozemky nabízíme k výstavbě rodinných domků pro mladé rodiny. Jak prosté. A přitom si myslím, že řada starostů to nedělá, a pak se diví, že jejich vesnice se jim vylidňuje.
Takže závěrem, všem vám přeji úspěch. A protože vidím pana předsedu s chlebem, chtěl bych s potěšením konstatovat, že minule jsem vyjádřil nelibost nad tím, že mně dal chléb slunečnicový, zatímco já chtěl kmínový, a nyní od pana předsedy, protože prezident se má poslouchat, děkuji, dostanu kmínový chléb. Děkuji, pane předsedo.
Děkuji vám všem, že jste přišli.