Vážený pane hejtmane, milý Jirko, vážení členové krajského zastupitelstva, ať již jste z koalice nebo z opozice, protože to se může časem měnit, jak dobře víme, a samozřejmě vážené paní starostky, páni starostové, dámy a pánové,
vracím se na svoji milovanou Vysočinu, a cítím se tady doma. Kdekoli se mě v jiném kraji vtíravě hejtmani ptají, jak se mně líbí jejich kraj, odpovídám jim stereotypně, je to tady hezké, ale Vysočina to není, takže naše vztahy se pak poněkud zhorší, ale zase nijak dramaticky.
Chtěl bych ocenit, že se vám podařilo vytvořit stabilní koalici. Dlouhá léta se znám nejenom s Jirkou Běhounkem, ale i s Milošem Vystrčilem. Ostatně kdepak ho máme? Až támhle vzadu, no dobře. V každém případě se rád seznámím i s představiteli hnutí ANO.
Chtěl bych nejenom blahopřát všem ke zvolení. Říkám těm zastupitelům, kteří se tam dostali, vyhráli jste už tím, že jste v zastupitelstvu. Stejně tak, jako jsem našim olympionikům v Riu říkal, vyhráli jste už tím, že tady jste. A současně si vám dovoluji kondolovat k tomu, že jste byli zvoleni, protože je to těžká práce, a pokud jste se domnívali, myslím tím nové zastupitele, že to bude procházka růžovou zahradou, tak je to procházka nikoli trním, to by bylo málo, je to procházka minovým polem, a to samozřejmě během těch čtyř let všichni poznáte.
A teď několik slov k problémům Vysočiny. Já vím, že Češi mají zvyk někdy až zveličovat problémy, které existují v jejich rodině, v jejich městě nebo v jejich kraji, ale když si objektivně vezmu ty základní parametry Vysočiny, tak je pravda, že nezaměstnanost je tady v průměru nižší, než je celostátní průměr. Reálná mzda, ano, je o dva tisíce korun nižší, ona to taky hodně dělá Praha, tento rozdíl, a na druhé straně má jedno z nejrychlejších temp růstu, takže pomalu Vysočina dohání některé další kraje.
A teď bych na závěr rád zmínil dvě věci. Vozím s sebou knihu, které se říká „Kladivo na hejtmany". Je to kniha vydaná Státním památkovým ústavem. Teď už má druhé vydání, Jirko. A to vždycky druhý den večer čeká každého hejtmana, že se mu říká, tak podívejte se, pane hejtmane, nebo paní hejtmanko, toto je dědictví Vašich předků, a Vy si to necháváte spadnout na hlavu.
Ale Jirko, abych dokázal, že taky něco dělám a že jenom nemluvím, tak jsem přinutil jednoho svého bohatého přítele, aby koupil chátrající zámek v Rudolci. V tom Rudolci u Žďáru, oni jsou, jak dobře víš, dva Rudolce na Vysočině, a kdykoli tam přijedu jednou ročně na inspekci, tak tento milionář mě vítá v montérkách, vypadá jako dobře pracující dělník a neustále vykládá, jak ten zámek rekonstruuje. Jeho jediný honorář bude, že mu přestřihnu pásku, až to konečně bude mít opravené, ať už z toho udělá kongresové centrum, domov důchodců, nebo třeba hotel.
Takže, nemám-li pouze mluvit a mám-li se o něco zasloužit, tak jsem snad přispěl k záchraně zchátralého zámku ze sedmnáctého století.
Poznámka zcela poslední. S Jirkou se čtyři roky hádáme o tom, že Vysočina jako jediný kraj nemá dobře fungující hospic, a Jiří Běhounek, který je samozřejmě ortoped, nikoli onkolog, tím méně psycholog, tvrdí, že úplně stačí paliativní péče v nemocnici, a nepochopil, že hospic není jenom léčení, že hospic je práce pro psychologa a pro další profese.
Milý Jiří, zachránil tě Havlíčkův Brod, a já bych chtěl poděkovat starostovi Havlíčkova Brodu, pokud je tady, zde. Takže, velice děkuji, pane starosto, že budete mít hospic, kamenný hospic, i když uznávám i význam mobilních hospiců. Kamenný hospic, který se jmenuje Mezi stromy a který dokáže, že důstojné umírání vyžaduje, aby hospic byl co nejdále od nemocnice a aby to depresivní nemocniční prostředí na těch posledních třicet dnů, protože to je průměrná délka pobytu v hospicích, než umřou, na těch posledních třicet dnů neviděli nemocnici, tak.
Takže, opět jsem zvítězil, jsem velmi spokojen a děkuji vám za pozornost.
