Vážený pane hejtmane, milý Michale, vážený pane starosto, dámy a pánové,

když politikům dáte před ústa mikrofon, propadnou nemoci, které se říká žvanivost. Říká se, že i nejhlubší myšlenku můžete vyslovit v prvních třech minutách svého projevu, a jak vidíme na parlamentních obstrukcích, kde žvanění nabývá převahy nad racionální diskuzí, tak někteří politici této nemoci podléhají do té míry, že je v jejich případě téměř nevyléčitelná.

Já bych nechtěl jejich osud následovat a jediný způsob, jak tomuto osudu zabránit, je, vymanit se z ponorky. Ať se ta ponorka nazývá Hrad, lánský zámek, Parlament nebo kancelář ministra, kde jste uzavřen v určitém úzkém kruhu, kdy Vám lidé lichotí a kdy degenerujete. A já hrozně rád vedle návštěvy zastupitelstev chodím na setkání s občany. Ne proto, abych jim kázal, ale proto, abych naslouchal jejich názorům. Proto ty zhruba tři minuty úvodního slova, aby bylo více času na naši debatu.

Ale protože rád mluvím v bonmotech a někdy mě za ty bonmoty lidé proklínají, tak Vám řeknu jeden, jehož autorem nejsem já, ale Napoleon Bonaparte. Když k císaři dorazila ordonance a hlásila mu, útočíme do desetinásobné přesily, císař odpověděl, útočte dál, než si vás stačí spočítat. A já bych všem nám popřál, abychom dokázali bojovat i proti přesile, proti přesile závisti, pomluv, urážek, protože v každém případě to, co činí život krásným, je to, že za námi něco konkrétního zůstane. Nějaké vykonané dílo, ať je to zasazený strom, postavený dům nebo zplozené dítě. Mimochodem z mužského hlediska je plození dětí jedna z nejzajímavějších investičních aktivit. Ženy to mají těžší, ale zase jsou odměněny delším věkem.

Takže chtěl bych blahopřát Slavkovu, že má nejnižší nezaměstnanost, nižší než má Praha, kolem pěti procent. Chtěl bych Slavkovu poděkovat, že se stará o svůj zámek a investuje do jeho oprav, protože si máme vážit dědictví, které nám zachovali předci. A každému z nás, včetně mě, bych chtěl popřát, aby nikdy, byť by byl v pokročilejším věku, neztratil chuť k užitečnému boji.